Než se dostaneme ke skutečnostem o kriminálním případu, tak něco málo o osobě hvězdného fotbalisty Vondry, jako příznivec fotbalu a dříve i aktivní „hráč“ si to nemohu odpustit. Podle toho jak Honza Zeman líčí jeho reprezentační góly, předlohou by neměl být nikdo jiný než útočník ŠK Slovan Bratislava Anton Moravčík, který se narodil 3. června 1931. Jedná se o historicky třetího nejlepšího střelce svého klubu, za který nastřílel celkem úctyhodných 109 branek. V reprezentaci sehrál 25 zápasů ve kterých vstřelil deset branek a právě dvě z nich 20. května 1956 na slavném Népstadionu a jednu 05. srpna 1956 na ještě slavnějším stadiónu Maracaná, i když ne v 30 minutě druhého poločasu, ale v jeho osmé minutě. Oba tyto zápasy jsme díky jeho trefám vyhráli. K tomu, že se jedná o tohoto hráče mě dovedla skutečnost, že právě on jediný v té době vstřelil gól jak v Maďarsku, tak na Maracaná, kde před tímto zápasem naše reprezentace nikdy nehrála.

 

Jak to bylo ve skutečnosti - Romance o nenápadné paní

 

Skutečnost tohoto příběhu se odehrála nikoli v Praze, jako je tomu v seriálové podobě, ale v České Třebové. Období skutečnosti se seriálem plně koresponduje. Vše začalo v roce 1956 ztrátou jízdenek, rychlíkových jízdenek do Prahy a rychlíkových příplatků v jedné ze čtyř železničních pokladen, které v České Třebové tehdy byly. Zpočátku se všichni domnívali, že se jedná o nepodařený vtip a jízdenky se zase objeví, neobjevily. Pokladní Růžena Vavřínová, poté co přes veškerou snahu chybějící jízdenky a příplatky nenalezla, oznámila ztrátu revizorovi, který přijel z Prahy na pravidelnou kontrolu. S okamžitou platností byla Růžena Vavřínová, nesoucí za ztracené jízdenky hmotnou odpovědnost, přeřazena z pozice pokladní na místo uklízečky.

 

Tohoto případu hospodářské kriminality se ujal major Václav Fűrst, vedoucí vyšetřovatel skupiny Bezpečnosti na železnici v České Třebové. Železniční vyšetřovatelé v Praze velmi brzy zjistili, že z kradených jízdenek jich bylo asi 200 použito na trati Česká Třebová - Praha. Tomuto zjištění napomohla skutečnost, že v padesátých letech cestující při odchodu z nádraží použité jízdenky odevzdávali do sběrných schránek. Vyšetřovatelé samozřejmě měli k dispozici pořadová čísla ukradených jízdenek.

 

Ovšem samotné jízdenky příliš nepomohly, zmapovaly rozsah škody,  ale použité kradené jízdenky, bez toho kdo je k cestě použil, vyšetřování nikam posunout nemohly. Pátrání se tedy začalo ubírat cestou kontroly cestovních účtů. Lidé, kteří cestovali pracovně, jízdenky neodevzdávali, ale nalepovali je právě na cestovní účty. Bylo vyslechnuto více než třicet lidí, kteří měli kradenou jízdenku na svém cestovním účtu, ale bezvýsledně, dokud vyšetřovatelé nenarazili na ženu, která také měla jednu z kradených jízdenek. Žena si nejen vzpomněla v které pokladně jízdenku zakoupila, ale popsala i pokladní, která jí lístek prodávala. Tato pokladní se okamžitě stala  hlavní podezřelou.

 

Najít důkaz se však vyšetřovatelům nedařilo a podezřelá pokladní zapírala, nepomohla ani domovní prohlídka, při které také žádný usvědčující důkaz nebyl nalezen. Růžena Vavřínová v této době těžce nesla svoji situaci a pokusila se o sebevraždu skokem pod jedoucí vlak. Pokus se jí nezdařila a na radu Václava Fürsta si vzala dovolenou, vyšetřovatelé současně požádali manžela Růženy Vavřínové, aby ženu hlídal do doby, než se podaří usvědčit skutečného pachatele.

 

Svědkyně, která pokladní popsala ji pak také poznala a podezřelá pokladní se doznala, že jízdenky Růženě Vavřínové zcizila a následně je prodávala. Hlavním důkazem se staly kleště, kterými se jízdenky datovaly. Otisk kleští z pokladny podezřelé se shodoval s označenými kradenými jízdenkami. Vyšetřovatelé také našli svědka, kterému pachatelka zaplatila v nedávné době dluh 8.000,- Kčs. V té době se jednalo o dost značnou sumu, neboť měsíční platy se pohybovaly okolo 1.200,- Kčs. Pachatelka nedokázala vysvětlit původ těchto peněz.

 

Pokladní Růžena Vavřínová se po uzavření případu a svém očištění již nevrátila do pokladny, nastoupila do železniční účtárny v České Třebové.

 

Václav Fürst, hlavní vyšetřovatel případu zcizených jízdenek, byl špičkový kriminalista ze staré školy, vynikal zejména pečlivostí, nestranností, pohotovým úsudkem, mimořádnou intuicí a také ignorací politických tlaků. Nikdy nebyl členem KSČ, i když tlak na jeho vstup do strany byl značný, dokonce se v tomto angažoval také ministr vnitra Václav Nosek. I z tohoto důvodu se kariéra majora Fürsta nevyvíjela, tak jak by se vyvíjet mohla.

 

Václav Fürst se narodil krátce před půlnocí dne 9. prosince 1909 v rodině chalupníka a truhláře Václava Fürsta ve vsi Kočín, nedaleko Týna nad Vltavou, měl starší sestru Aničku a postupně tři mladší sourozence. Školní docházku zahájil v malotřídce sousední obce Dříteň a pokračoval v 10 km vzdálené měšťanské škole. V dětství toužil být učitelem, ale finanční poměry rodiny to nedovolovaly, vyučil se u otce truhlářem a po vyučení pracoval postupně u pěti truhlářských firem, z nichž poslední měla sídlo v nám dobře známých Roztokách u Prahy.

 

Základní vojenskou službu nastoupil 1. října 1929 ke Hraničářskému praporu č. 4 ve Vimperku, služebně byl přidělen ke 2. rotě v Prachaticích. Odtud byl vyslán do poddůstojnické školy ve Vimperku a po jejím absolvování následoval návrat do Prachatic. Ještě jako voják zaslal žádost o přijetí do služeb četnictva, předvolání k prezentační komisi při Zemském četnickém velitelství v Praze, přišlo až několik měsíců po vojně (základní vojenská služba trvala tehdy 18 měsíců), u komise Václav Fürst uspěl a 1. října 1931 nastoupil do sedmiměsíční četnické školy v Kutné Hoře. Ze školy byl vyřazen v hodnosti rotného a nastoupil jako závodčí na četnické stanici Teplice - Šanov, rok 1938 prožil jako velitel četnické stanice Fojtovice. Po předání státní hranice bylo četnictvo nuceno k ústupu do vnitrozemí. Z Roudnice nad Labem se Václav Fürst dostal dne 22. října 1938 do Vysokého Mýta a byl přidělen na stanici v Ústí nad Orlicí, kde však pobyl jen krátce a byl vyslán na nově zřízenou Pohraniční kontrolní stanici v České Třebové, která v době protektorátu byla pohraničním městem. Následně 12. září 1939 byl Václav Fürst ze Třebové převelen k četnickému velitelství ve Vysokém Mýtě a na vlastní žádost byl přeložen dne 17. listopadu téhož roku na četnickou pátrací stanici v Chrudimi, zde přišel do styku s kriminalistikou, která jej velice lákala.

 

Václav Fürst  se dne 12. srpna 1941 v České Třebové oženil se studentkou obchodní školy slečnou Marií Štarmanovou, dcerou řezníka a uzenáře. Po reorganizačních změnách kriminální služby byl ze služeb četnictva propuštěn a převeden do řad neuniformované kriminální policie v České Třebové s velitelstvím v Pardubicích. Kriminální policie měla v České Třebové sídlo na náměstí v domě č. p. 33 v prostorách bývalé Živnostenské záložny. Zde byl jako vedoucí této služebny až do roku 1948, kdy nastoupil ke 4. kriminálnímu oddělení Krajského velitelství národní bezpečnosti v Pardubicích. Odtud putoval v roce 1951 k nově zřízenému 2. kriminální oddělení v Ústí nad Orlicí aby o rok později nastoupil jako vedoucí vyšetřovatel skupiny k nově zřízené speciální složce Bezpečnosti na železnici v České Třebové. Zde vykonával službu až do roku 1958, kdy odešel do částečného důchodu a zakončil tak svoji mnohaletou službu v bezpečnostních složkách.

 

Od roku 1951 měla jeho kariéra již sestupný charakter, neboť byl ideologicky nespolehlivý. Ovšem jeho nejslavnější případ je právě ztráta jízdenek v České Třebové.

 

Sám o svých případech psal a řadu uveřejnil v kriminalistických sbornících i denním tisku. Případ krádeže jízdenek v pokladně českotřebovské železniční stanice se stal nejprve námětem k rozhlasové hře “Schodek v železniční pokladně” a posléze i k 13 dílu seriálu Třicet případů majora Zemana s názvem „Romance o nenápadné paní“. Jeho další příběh z denního tisku nazvaný “Svatebčanem ze služební povinnosti” se stal námětem ke známému českému filmu “Svatba jako řemen”.

 

Na částečném odpočinku se Václav Fürst vrátil ke své původní profesi a pracoval jako truhlář - údržbář na Odborném učilišti železničním a u Domovní správy v České Třebové a na ONV v Ústí nad Orlicí. Kromě práce se celý život zabýval historií, již jako chlapec vypomáhal s psaním kroniky své rodné obce, později začal sestavovat vlastní rodokmen včetně rodu své manželky. Získané poznatky sepsal do šestisvazkové vázané kroniky rodu Fürstů. Další jeho historicko prací je pojednání “Jak se kdysi soudilo a trestalo”. Byl členem Genealogické a heraldické společnosti v Praze a Historického vlastivědného kroužku při JZK v Ústí nad Orlicí.

 

O svém vztahu ke kriminalistice se Václav Fürst vyznal v kronice svého rodu :

“Můj život nebyl nikterak lehký a bezpečnostní služba v nepříznivých dobách mého života byla vyčerpávající, často bez odpočinku, bez spánku a bez počítání hodin. Přesto jsem měl kriminální službu rád a činilo mi radost každé objasnění trestné činnosti.”

 

Václav Fürst zemřel ve věku 74 let dne 6. července 1983.

 

Zdroj fotografie a některých informaci :

Stránky města Česká Třebová