V tomto díle se jedná spíše o vykreslení vztahů v bezpečnostních složkách a atmosféry ve společnosti, než o nějaký konkrétní případ. Atmosféra doby samozřejmě byla vykreslena dle požadavků zadavatele celého seriálu. Jedinou skutečností, kterou se podařilo konkretizovat je onen dopis a seriálový doktor Vršecký. Toto má v určité verzi reálný podklad.

 

JUDr. Josef Břešťanský byl 2. dubna 1968 bezpečnostními orgány nalezen u Babic oběšený. Jednalo se o předsedu trestního kolegia a náměstka předsedy Nejvyššího soudu ČSSR.  Důvody jeho sebevraždy? Dle různých zdrojů se liší. Jeden uvádí jako důvod sebevraždy článek popisující jeho účast na vykonstruovaných procesech v padesátých letech.

 

Druhý názor je trochu odlišný. JUDr. Josef Brešťanský byl jakýsi selfmademan, který zastával nejpokrokovější postavení v justici a zabýval se rehabilitacemi - řídil práci Nejvyššího soudu v těchto otázkách. Podal Národnímu shromáždění zprávu o příčinách porušování zákonnosti, kde se poprvé objevila v těchto souvislostech jména Antonína Novotného a dalších... Nedlouho před svou smrtí napsal vedení ministerstva vnitra dopis, ve kterém požadoval, aby byly Nejvyššímu soudu poskytnuty všechny – i nejpřísněji tajné – dokumenty z doby nezákonnosti. Na tento list ministerstvo do okamžiku smrti dr. Brešťanského neodpovědělo. Pokud by však tyto doklady poskytlo, byla by řada lidí minulého režimu v ohrožení. A někdo z nich mohl mít zájem na odstranění Brešťanského.

Inspirace tvůrci seriálu touto verzí je naprosto zřejmá. U JUDr. Břešťanského je tu sebevražda a je zde i záhadný dopis, který byl v díle Štvanice hodně důležitý...

 

Dále je zde verze číslo tři, často je JUDr. Josef Břešťanský zmiňován v souvislosti s vyšetřování smrti bývalého ministra zahraničí Jana Masaryka - viz. citace z REFLEXU :
Od 9. do 27. dubna byli nalezeni mrtví čtyři důstojníci StB - Bedřich Pokorný měl podřezané hrdlo, Josef Sommer prostřelenou hlavu, Josef Břešťanský a Jiří Počepický byli nalezeni oběšení v lese.

 

V článku ovšem pokulhávají data, celé obnovení vyšetřování odstartoval článek filosofa Ivana Svitáka zveřejněný 3. dubna 1968 a následně 5. dubna Generální prokuratura obnovuje vyšetřování, ale článek byl zveřejněn až po smrti JUDr. Josefa Břešťanského.

Aby bylo zřejmé, kdo oni nalezení byly :

Pplk. Jiří Počepický, v roce 1968 šéf vyšetřovatelů pražské kriminálky, tedy ve funkci, kterou zastával v seriálu Jan Zeman. Byl jedním z lidí, kteří prováděli první ohledání po smrti bývalého ministra zahraničí Jana Masaryka a následně byli odvolání ministrem Noskem, který případ přidělil Dr. Teplému.

MUDr. Josef Sommer převzal od Dr. Teplého vyšetřování případu Jan Masaryk.

Pplk. Bedřich Pokorný vedl v roce 1948 rychlé vyšetřování smrti Jana Masaryka se závěrem sebevražda a také vedl vyšetřování smrti Augustina Schramma.

JUDr. Josef Břešťanský se také dle této verze podílel na vyšetřování smrti Jana Masaryka.

 

Ale zpět ke skutečnostem kolem roku 1968, které byly v tomto díle překrouceny.

 

Atmosféra ve společnosti

 

Celá společnost v tomto období chápala, že jde o historické období, kdy je možné nasměrovat vývoj Československa k demokracii. Doba to byla velice vzrušená a hektická, kdy padaly dosavadní autority, ze svých funkcí byli odvoláváni nejen ministři, ale i vysocí funkcionáři komunistické strany. Byla snaha veřejně odhalovat bezpráví a nezákonnosti, kterých se režim dopouštěl v šedesátých, ale především v padesátých letech. Mnohdy tato odhalení jejich strůjci neunesli a v několika případech tragicky – sebevraždou viníků.

 

V průběhu let 1967 a 1968 měly ve sdělovacích prostředcích plnou podporu progresivní a obrodné názory novinářů a redaktorů, především pak volnost těchto názorů nastala v období po přijetí takzvaného Akčního programu v dubnu 1968. Zastánci konzervativních názorů strany, tedy oponenti obrodného procesu, byly v naprosté menšině a jejich názory byly také novináři a redaktory vyhledávány. Velmi málo z těchto konzervativců však bylo ochotni veřejně vystoupit a riskovat výsměch svého okolí. Zastávat konzervativní názor strany a obhajovat politické procesy z padesátých let, znamenalo mít určitou dávku osobní odvahy. Stoupenci konzervativního stanoviska dostávali mnoho anonymních i podepsaných dopisů a na venkově jim byl velmi často pomalován dům nebo plot hanlivým a posměšnými nápisy. Nesnášenlivost k oponentním názorům dozajista patřila k negativním jevům celého obrodného procesu šedesátých let, především pak roku 1968.

 

Co se týká Slovenska, zde nešlo ani v roce 1968 pouze o svobodu a demokracii jako v Čechách a na Moravě. Velmi záhy se začaly ozývat témata jako autonomie, federace, ta nakonec také 28. října 1968 vznikla. Ostatně toto bylo na pořadu dne na Slovensku v každé vzrušené době, vedlo to 6. října 1938 ke vzniku autonomie, v roce 1939 to vyvrcholilo Slovenským Štátom, po roce 1989 pak rozdělením federace a vznikem dvou samostatných států 1. ledna 1993.

 

Sdělovací prostředky

 

Postupné uvolňování atmosféry v celé společnosti se muselo chtě nechtě odrazit ve všech sdělovacích prostředcích. Televize, rozhlas i tisk svou neskrývanou a výraznou podporou polednového vývoje a ostrou kritikou předchozí linie politiky Komunistické strany Československa celý obrodný proces velice rychle posouvaly vpřed.

 

Ve všech médiích se po lednu 1968 začala objevovat témata do té doby nepředstavitelná, většinou tabuizovaná. V průběhu krátké doby, především od března 1968 televize, rozhlas i tisk dávaly prostor reportážím o činnosti Státní bezpečnosti, její úloze v politických procesech padesátých let i její činnosti při ovlivňování kulturního a společenského života. Kritice se nevyhnula ani Veřejná bezpečnost a to především za způsob, jakým zasáhla proti studentům v říjnu 1967 při strahovských událostech. Postupně byla během prvního pololetí 1968 vystavena kritice celá státní správa i stranický aparát.

 

Rehabilitační procesy

 

V politických procesech na konci 40. a v průběhu 50. let bylo k trestu smrti odsouzeno minimálně 258 lidí. Další tisíce zahynuly při vyšetřování a v pracovních táborech. Příbuzným odsouzených nebylo umožněno studovat, byli zbavováni pracovních míst a nuceni vykonávat nekvalifikovanou práci. Nejednalo se o jednotlivce, ale spíše o celé rodiny, někdy i přátelé a rodiny přátel odsouzených. V těchto případech mnohdy toto dopadlo i na členy strany. V roce 1955 ustavila KSČ první rehabilitační komise a snažila se největší křivdy na svých členech odčinit. Se skutečnými rehabilitacemi to však do roku 1968 mělo pramálo společného. Právě až tehdy byly ustaveny rehabilitační komise, které nezákonné odsouzení pojmenovaly a postižení mohli opět vykonávat svoji práci, bylo jim navráceno členství ve straně i osobní čest.

 

Velmi rychle se množily žádosti obětí o přezkoumání případů soudem. Ve většině případů oběti tyto soudy vyhrávali a strůjci procesů byly odsouzeni jako viníci. Zákon o soudních rehabilitacích, po přijetí národním shromážděním 25. června 1968, nabyl účinnosti od 1. srpna 1968. Reformnímu křídlu KSČ šlo o nápravu křivd spáchaných na členech strany, rehabilitaci nečlenů strany vůbec nezamýšleli, tyto rehabilitace i odpůrců komunistické strany byly důsledkem celého obrodného procesu. Vše ovšem skončilo dříve, než mohlo pořádně začít. Celý obrodný proces zastavila okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Všechny rehabilitační rozsudky byly s nástupem normalizace vráceny do původního stavu…

V noci z 20. na 21. srpna 1968 skončily pod pásy tanků naděje a ideály minimálně dvou generací obyvatel této republiky.