Jak už to u našich akcí na celý víkend bývá, je nutno plánovat s velkým předstihem, tato byla naplánována vlastně již v zimě na srazu na Vídeňce na Zbraslavi a na fóru se plánovala již od března. Ve finále nás bohužel z Prahy jelo šest, na jedno auto příliš, na dvě auta příliš málo… Jako obvykle se tedy všichni účastníci expedice rozdělili na dvě skupiny. Odjezd byl stanoven z Prahy v pátek 18. června na desátou dopolední. Skupina A, ve složení Olga Halámková, Blanka, Hombre a řidič Malej Míra vyrážela tradičně ze Zbraslavi, skupina B, což byli pouze Anglie a řidič pan Černý zvolila místo odjezdu od hotelu DUO na Střížkově. Měla by být zkonstatována povětrnostní situace v době výjezdu - rosný bod, brázdy tlaků nebo okluzní fronty, ale o počasí je zmínek v následujících řádcích víc než dost.

 

Zatímco skupina A měla odjezd ze stověžaté matičky poměrně hladký, skupina B si těžce naběhla, když se naivně vydala namísto po okruhu centrem. V době od 8.00 do 11.00 byla totiž z důvodu pietního aktu k památce parašutistů, kteří spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, uzavřena ulice Resslova, kde stojí kostel sv. Cyrila a Metoděje, v němž parašutisté z akce Antropoid našli poslední úkryt a bohužel také místo posledních minut svého života. Co taková uzavírka udělá s centrem Prahy je nabíledni - jedno velké parkoviště s pomalu se sunoucími automobily. Z tohoto důvodu měla skupina A asi hodinový náskok a dostatek času dát si cestou jistě dobrý gáblík v olomouckém centru Olympia, zatímco skupina B se odbyla sendvičem a kávou na čerpací stanici nedaleko za Brnem. Naštěstí již předem bylo prozřetelně oběma řidiči dohodnuto, že se oba vozy na sebe nebudou vázat a sjedou se až ve Valašském Meziříčí, což se nakonec také stalo, krátce před 15 hodinou. Konečně mohli i pánové Anglie a Černý ochutnat výbornou bublaninu a řízečky, které obě dámy na dalekou cestu připravily, za obé všichni nenasytní účastníci děkují. Bylo nezbytně nutné zakoupit známky pro dálnice na Slovensku a pokračovalo se již společně na východ. Cestou se konala jedna zastávka na občerstvení a výměnu žárovky reflektoru jednoho z vozů a krátce po osmnácté hodině jsme již parkovali ve Starém Smokovci, kde byl jeden z vozů zanechán na parkovišti a druhým jsme se vydali (proti všem předpisům v šesti) na tříkilometrovou cestu k chatě Šuhaj, ve skutečnosti k Bilíkově chatě.

                                                   

        

Kde jinde bychom se v Tatrách měli ubytovat, než na samém místě činu, navíc když malej Míra je zde vlastně již štamgast a mnohdy při jeho pracovních cestách na něj hraje zdejší personál přesilovou hru, neb je mimo sezónu často jediným hostem chaty. Dorazili jsme lidově řečeno na knop, kuchyně funguje pouze do 20 hodin, takže jsme byli rádi, že jsme v klidu vychutnali večeři, každý dle libosti a zapíjeli Zlatým Bažantem a jako slaftrunk byla stylově spišská borovička. Již při večeři jsme se spojili s Mirom (myr60), rodákem z Popradu žijícím v Žilině, který předběžně slíbil, že se k nám v sobotu připojí, to také potvrdil a byl stanoven čas srazu na devátou ranní ve Starém Smokovci. Po večeři jsme ještě trochu zamotali hlavu účtujícímu číšníkovi, který u placení druhého z nás vše vzdal, prvnímu vrátil peníze s tím, že se vše vyúčtuje až na závěr… Nebylo by nejspíš něco v pořádku, pokud bychom se po dobré večeři nesešli v apartmánu, kde pokoj rodičů obývali Blanka, Hombre a pokoj dětí Anglie a pan Černý, zatímco Olga Halámková a Malej Míra měli k dispozici privátní byt vedoucí chaty. V rámci výpravy jsme shlédli pro inspiraci na sobotu díl Tatranské pastorále… po té jsme se unaveni odebrali na kutě. protože nás čekala programem nabytá sobota.

          

Po snídani, jež byla formou švédských stolů a nezbytné ranní hygieně jsme se vydali na tříkilometrovou cestu dolů do Smokovce. Stejně jako již v době příjezdu, tak ani ranní počasí nevěstilo nic dobrého - vietor, hmla a dážď, ani toto nás však nemohlo rozhodit a v devět jsme již byli na parkovišti přivítáni čekajícím Mirom. Na první tři místa natáčení nebylo kam jezdit, jsou v okolí parkoviště, prvně jsme navštívili místo, kde byly natáčeny scény z terasy chaty Šuhaj. Jde o bývalou terasu Grandhotelu Starý Smokovec. Sice z ní nezůstal kámen na kameni, ale i tak jsme dokázali naprosto přesně lokalizovat místo i výškovou úroveň bývalé terasy a fotek jsme pořídili docela dost a jistě se brzy objeví v sekci místa natáčení, stejně jako tomu bude u dalších navštívených míst.

        

Ostatně k dalšímu z nich se stačilo skutálet padesát metrů z kopce, zde se nachází hotel Smokovec, před který přivez Gajdoš, coby taxikář, doprovázen známým z Prahy paní Horňákovou, aby koupila ve Smokovci košeľu pre Vladka - na večerné zpievanie. O něco dál pěší chůzí se potom nachází Grandhotel Bellevue, před nímž se natáčel příjezd Gajdoše taxíkářským vozem před tento hotel. V hotelovém bazénu potom Gajdoš pro sebe a Zemana objednává dvě vodky. Bazén se hodně změnil, je o něco větší, ale již není zaoblený s můstkem přes bazén jako v době natáčení a co je nejhorší - dvě vodky si zde již nikdo neobjedná, není totiž ani kde a ani u koho... ne všechny změny jsou k lepšímu.

        

        

Pokračování již nemohlo být pěšky, vrátili jsme se na parkoviště a nasedli do připravených vozů, abychom ujeli asi dva kilometry na okraj Horního Smokovce směrem na Tatranskou Lesnou. Na této silnici se natáčely hned dvě scény, jednak jízda Gajdoše se Zemanem z letiště a také cesta, kdy tito dva vezli Horňákovou do Smokovce. Zde Miro překvapil, na ty mžiky z jízdy z letiště jsme neměli předem připraveny srovnávačky, nedalo se čekat, že toto někdo ví, ale srovnání s videem bylo velice přesvědčující. Orientačním bodem pro naše případné následovníky je největší budova v okolí - ŠROBÁROV ÚSTAV detskej tuberkulózy a respiračných chorôb.

                                                   

Návrat k autům na chvíli přivodil trochu optimismu ohledně počasí, přestalo pršet a trochu se i obloha rozevřela. Optimismus byl velice rychle rozptýlen na další zastávce, Tatranská Lomnica nás zastihla v dešti… cestou k lanovce na Skalnaté Pleso jsme promokli jako myši, kabinky lanovky byli naštěstí kryté, takže jsme se schovali před deštěm, který v partiích, kde se les změnil v kleč ustal, ale viditelnost na místě natáčení vraždy Jiřiny Drahotové byla maximálně 100 metrů, takže ta panoramata Vysokých Tater nám zůstala utajena i v této nadmořské výšce. Jeden zajímavý objev jsme i tak učinili, přesně se nám podařilo lokalizovat místo natáčení i přes skutečnost, že jsme si nebyli jisti, kdy byla postavena kabinková lanovka na Skalnaté Pleso. Kámen, který můžete porovnat na snímku váží několik tun a těžko by ho v těch místech někdo přemístil a přesto, že jsme fotili vzhledem k začínajícímu dešti narychlo a ze špatného úhlu, tvar kamene odpovídá i při srovnání na velkém monitoru. Poté jsme se již běželi schovat do samoobslužné restaurace, kde jsme si všichni s chutí dali polévku, někteří upřednostnili Kapustovou s klobásou a někteří krémovou Cesnakovou s croasantom, nikdo asi neprohloupil, chutnaly výborně a nebyl to žádný instant, ale poctivé domácí polévky, které dokáží zahřát, v kapustovej ližica nepadala. Po návratu (opět kabinkovou lanovkou) do Lomnice jsme definitivně vyprázdnili pekáč s bublaninou a byli spokojeni s obědem.

        

Čekal nás sjezd do údolí Popradu, kde v době našeho pobytu ve výšce nad 2.000 metrů bylo jasno, takže jsme se těšili na kousek slunce. Bohužel jsme snad ten déšť vozili s sebou, takže i na křižovatce, kudy veze Gajdoš Zemana z letiště a kde také tento díl končí pršelo jako z konve a na popradském letišti byl chvíli dokonalej slejvák. Ani tato drobnost nám však nemohla zabránit v nafocení obou míst a Hombremu z popradského letiště poslat také propršený pozdrav na fórum.

        

                                                   

Předposledním cílem našeho do poslední minuty nabytého dne byl začátek cesty taxíku s Gajdošem, Zemanem a Horňákovou do Smokovce. Toto místo se nachází na cestě k Popradskému Plesu, všechny nás překvapil počet parkovacích míst na této cestě, ale bylo nám Mirom vysvětleno, že v zimní i letní sezóně jich je ještě málo, neb Popradské pleso a okolní sjezdovky jsou cílem lyžařů i turistů v letním období. Zde Miro otevřel kufr vozu a rozložil mapu Tater z roku 1983, krásná a hlavně dala vzpomenout na dobu, kdy jsme coby dítka školou povinná jezdili s rodiči do Vysokých Tater. Odsud následoval již přesun „na základnu“ - parkoviště ve Starém Smokovci. Naivně jsme se dopoledne domnívali, že odpoledne budou vidět i panoramata, nebyla i tak jsme objevili místo zatím všem utajené, tedy kromě Mira. Cikánská koliba, kde si Honza Zeman dal s režisérem Horákem džbánek Tokaje, lehla bohužel popelem již v osmdesátých letech, nezbylo z ní zhola nic, jen základy, které zarůstají a postupně bude těžké nalézt i ty. Přesto je vše naprosto jasné a odpovídá tomu, co je k vidění v seriálu, neskromně dáváme tuto fotku i na spřátelené stránky filmová místa, s našim logem a vědomím, že objevitelem tohoto místa je Miro, bez něj bychom to nedokázali nalézt ani omylem. Tady byl také poslední cíl našeho programu, je na škodu věci, že Miro musel řídit a nemohl s námi vyjít nahoru do chaty Šuhaj na nějakou tu borovičku, třeba jindy… rozloučili jsme se a poděkovali, bylo za co.

        

Miro se vrátil dolu na parkoviště a cestovatelé z Prahy vyrazili naopak směrem vzhůru, čekali nás ještě dva kilometry, při nichž jsme se opět rozdělili a tak měli možnost malej Míra a pan Černý nafotit i lanovku jedoucí mezi Smokovcem a Hrebienkom a asiati při focení mávali, až si skoro ruce umávaly. Zkušenost řidičů se nezapřela, lanovka vede přímo a tedy i polní cesta podél lanovky po které šli je kratší, zatímco ostatní šli klikatou silnicí, používanou také jako sáňkařská a koloběžkařská dráha. Naštěstí jsme se všichni bez úhony sešli u chaty a čekala nás zasloužená večeře. Ještě před ní se malej Míra setkal s paní Dankou, velice sympatickou vedoucí chaty, oba se již dobře znají z mailů a telefonicky, naštěstí si setkáním potvrdili, že ten druhej není vymyšlenej…po sprše či vaně (jak u koho) následovala opět výborná večeře, provázená pivem a na závěr nezbytnou borovičkou. Zase jsme se večer slezli a dali jsme ještě jeden díl seriálu, takový oddechový - Šťastný a veselý.

Odjezd z chaty a návrat do stověžaté Prahy jsme naplánovali na devátou ranní, museli jsme před tím stihnout snídani a uhrazení škod na chatě způsobených, tedy spíš projedených a propitých. Zde se sluší paní Dance velice poděkovat, instrukci účtujícího číšníka provedla přesně dle domluvy, nenastal žádný problém a o útratu jsme se téměř rovným dílem podělili. Nesmělo chybět závěrečné vyfocení se na balkoně chaty, to bychom z tohoto stěžejního místa neměli téměř fotky, protože tam pořád byla hmľa.

        

                           

                                                   

Cesta domů proběhla hladce, oba vozy zastavily v okolí Martina u stánků, abychom zakoupili výborné slovenské sýry a pokračovalo se dále, tentokrát na západ. Jedinou malou komplikací byla pro skupinu B Žilina, tam tento vůz přijel s asi desetiminutovým předstihem, ale díky bloudění, kdy se prvně jelo směr Čadca, poté po špatné straně Váhu směr Bytča, takže když se měla konat plánovaná zastávka, tak skupina A již byla v předstihu asi dvou minut, se kterou také dojela k čerpací stanici v Bytči, kde se již oba vozy naštěstí spojily a pokračovali spolu až do olomoucké Olympie, kde se konal oběd, většina dala přednost kuřátkům z KFC, jen pan Černý si dal Čínu, hrozná porce, která se nedala sníst. Po obědě byla naplánována již jen poslední zastávka na kávu a dotankování jednoho z vozů u Velkého Meziříčí, zde také došlo k úhradě cestovného. Sice se říká, že povidla patřej do moučníků, nafta do traktoru a echt auto je na benzín… naštěstí vozy obou řidičů jezdí na naftu a celkem úsporně. Poodhalíme tedy i toto téma - cenu jízdného na našich výpravách, pro případné zájemce chystané podzimní výpravy na Rujánu. Jízdenka Českých drah z Prahy do Popradu vyjde na 530,- Kč (jedna cesta), cesta oběma vozy po rozpočítání vyšla na cestovné tam i zpět a veškerý pohyb na místě samém na 730,- Kč na osobu. V této sumě jsou již samozřejmě započteny veškeré náklady obou vozů, nejen spotřeba, ale i dálniční známky a parkovné. Jak vidno, nic drahého a díky malému Mírovi rychle rozpočítáno tak, že pan Černý si nejdřív myslel, že se Míra ošidil, ale ne spočítal to správně. Ve Velkém Meziříčí se také členové obou posádek rozloučili, protože věděli, že se před Prahou jejich cesty rozpojí a sláva nazdar výletu, sice jsme zmokli, ale i tak jsme tu.

 

Putování po Vysokých Tatrách nelze hodnotit jinak než jako vydařené, jedinou pihou na dokonalosti bylo počasí, ale za to mohl jednoznačně malej Míra, protože u paní Danky to počasí prostě opomenul objednat, jak bylo před svědky řečeno, jinak by to Danka zajistila. Ale co, vybrali jsem si zjevně daň za tu spoustu výletů, kdy nám přála i nebesa, jednou to přijít zkrátka muselo.

Zúčastnění z Prahy : Olga Halámková, Blanka, Hombre, Anglie a řidiči malej Míra a pan Černý

Připojil se na místě : Miro (na fóru jsou jeho příspěvky pod nickem myr60)