Sešel se rok s rokem a dne 21. dubna 2012 nastalo tradiční „Velké jarní putování“, popravdě už ani nevím, kolikátý ročník jsme to měli před sebou. Míst, kde se natáčel seriál, nyní známe již tolik, že tradice Benešovska a Sedlčanska byla předloni nabourána putováním po Kladensku. Podobně to bylo nyní, místo na jih jsme tentokrát vyrazili na sever od Prahy, pokud to budeme takto střídat, bude to jako v oné slavné hře „jedeme na sever a jedeme na jih“, ostatně ještě se v článečku k této hře vrátím.

                                           

Vzhledem k délce trasy byl sraz stanoven nikoli na tradiční devátou hodinu, ale již mezi osmou a půl devátou na obvyklém shromaždišti, Zbraslavském náměstí. Pravděpodobně prozřetelnost tomu tak chtěla, neboť pokud bychom vyráželi později, naši cestu přes Prahu by mohla zkomplikovat stávka odborových svazů, takto jsme jí ujeli a odboráři se museli obejít bez naší přítomnosti. Účast na akci (stejně jako na té odborářské) byla hojná, od Hujerů sice nedorazil nikdo, ale předsedovi i plzeňští byli v plném počtu, ukázalo se, že aut máme nadbytek a tak to Fredyho zůstalo na náměstí a posádky se rozdělily takto:

posádka A) malej Míra, Olga Halámková, Hombre, Blanka a mini předseda Dominik

posádka B) Michal a Lída s oběma kluky Robertem a Richardem

posádka C) plukovník Žitný, Fredy

posádka D) doktor Veselý, jasný.sokol, Elden

posádka E) pan Černý, paní Truhlářová a Anglie

Rozdělení posádek dle abecedy je uděláno čistě nahodile a vychází z toho, v jakém pořadí auta vyjela ze Zbraslavského náměstí na průjezd Prahou. Projet Prahou v koloně se ukázalo jako nadlidský výkon a tak na první místo dojížděli vozy postupně, podle toho, jak kdo bloudilJ, buďme konkrétní. Malej Míra to vzal nejkratší cestou a Prahu zná, takže dorazil první, Pan Černý Prahu také zná, ale zajel si pár kilometrů, aby ukázal paní Truhlářové několik míst natáčení v Praze, dojel tedy druhý, další tři posádky doráželi v rychlém sledu po sobě se zhruba desetiminutovým zpožděním. Doktor Veselý se pravděpodobně hned po výjezdu zabral do hovoru s členy posádky tak vehementně, že na prvním kruhovém objezdu si to namířil ne na sever, ale na Brno, jel na sever jižním směrem, asi je ten jih železná košile, plukovník Žitný pro změnu řešil asi něco důležitého těsně před cílem, protože přejel sjezd z dálnice a musel na další možný, tedy Kralupský, kde se otočil, plzeňské pak velmi nemile překvapila uzavírka ulice Zenklova, takže se zasekli tam. Naštěstí první destinace je všeobecně známá, takže nakonec všichni dorazili na místo určení bez ztráty kytičky.

     

Zastavení první - motorest Severka

Ve skutečnosti dříve Hotel Nová Pošta, dnes pro změnu Non-stop restaurant a hotel Stará Pošta, nebo také motorest Stará Pošta, každý nechť si vybere dle libosti. Seriálový název byl zvolen velice příznačně, protože jde o místo na severním okraji Prahy, na výpadovce směr Teplice a Ústí nad Labem. Zde se ke skromné výpravě pěti vozů připojila posádka F ve složení Salaba, Huba.Buba a Hanele, čímž je výčet účastníků kompletní. Hned po příjezdu první posádky se malej Míra dal do hovoru se zaměstnanci zmíněného zařízení, díky čemuž nám bylo umožněno nafotit chodbu u seriálové recepce, kde se pan Josef Abrhám loučil s paní Hanou Talpovou. Po důkladném nafocení a porovnání se seriálem, tedy přesně, co se změnilo a že toho je, se zvolna schylovalo k odjezdu z tohoto místa.

         

Nejelo se, projevily se herecké sklony páně plukovníka, který si chtěl střihnout alespoň malou roličku řidiče kamionu Löffelmanna, takže se natáčeloJ, plukovník si střihl dvě klapky a tu třetí potom malej Míra, dle prvního prohlédnutí je herecky nejvydařenější druhá klapka plukovníkova, ale pro film „Náš seriál“ bude použita spíše klapka s malým Mírou, protože sebekriticky je nutno uznat, že jsem při té podařené klapce plukovníka zoomoval příliš rychle, ale herecky to zvládl plukovník téměř synchronně s Karlem Chromíkem, uvidíme, možná to dám do filmu dvakrát, nakonec je to pár vteřin. Natáčecí vášeň se probouzela, ale bohužel se žádnou z dam nepodařilo přesvědčit, aby z motorestu vyběhla coby Anna Pospíšilová ve snaze varovat Rudiho Lorenze. Malej Míra navrhl, aby na druhé plánované místo jela v čele posádka E pana Černého, ale pro nekázeň ostatních se tak nestalo, na průběh cesty to nemělo vliv, tato nekázeň se projevila až později.

       

Zastavení druhé - Štěpánský most

Pokud bychom se na těch pár kilometrech rozdělili, byla by to pro řidiče hrozná ostuda, naštěstí se tak nestalo a dorazili jsme jako kolona, která na parkovišti u prodejních stánků nedaleko mostu upoutala pohledy všech přítomných. Je otázkou, zda to zvířátko k natáčení, kterým jsem si udělal radost, nepůsobí až moc profesionálně. Silnice na Mělník je každé sobotní dopoledne velice frekventovanou komunikací a tak jsme šli jako husy, v řadě za sebou. Most je opravdu architektonickým skvostem, který stojí za návštěvu nejen ve vztahu k třiceti případům.

                                                 

Tvůrci seriálu nemohli natočit schůzku Pavla Bláhy s Arnoldem Hacklem na hezčím místě. Labe láká k výletům do dneška, jak jsme se přesvědčili na vlastní oči, tolik výletníků tam rozhodně nikdo z nás nečekal. Na místo u řeky, kde bylo setkání obou protagonistů, jsme sice nezašli, přece jen čas to nedovoloval, ale z mostu jsme odhadli, kde v dáli to je, další scény jsme však zmapovali dokonale, výjezd Citroenu na silnici a následný průjezd křižovatkou, kdy již byl důsledně sledován bezpečností. Před odjezdem se nepočkalo na posádku doktora Veselého, který v Čechách nakupoval proutěné zboží, jaká to hrůza pro Moravu, či spíše Valašsko, když valach nakupuje proutěné zboží u Prahy. Do čela kolony se samozvaně zařadila posádka dlouholetých členů, řidič Salaba, navigátor Huba.Buba, což byl kámen úrazu. Průjezd Mělníkem zvolili nikoli po okruhu ale kolem obchodních center, aniž by si někdo uvědomil, že po desáté dopolední v sobotu většina obyvatel Mělníka jezdí za nákupy, díky tomu nás dohnal doktor Veselý, který jel po onom okruhu, ale to nebyl všem nepřesnostem konec.

                              

Zastavení třetí - plavební kanál Vraňany - Hořín

Kolega pokladník jezdí kolem tohoto místa velice často, takže určoval trasu, jen do 21. dubna 2012 měl místo, kde zmizel z lodi z Hamburku Pavel Bláha trochu mimo. Místo natáčení je nafoceno věrně na našich stránkách, fotografie je i na stránkách Filmová místa a tak zde poslední vůz odbočil a předpokládal, že ostatní jen objíždějí blok vesnických domů a přijedou z druhé strany, aby se vyhnuli otáčení. Pět minut nic, ale naštěstí máme mobilní telefony, pan Černý tvrdil, že je s posádkou vozu na místě natáčení, pan pokladník tvrdil, že jsou všichni ostatní na místě natáčení…

      

menšina zapochybovala a podrobila se většině a jela za nimi. Na plavebním kanále jsou dvě velice si podobná místa a po pravdě to nepravé je idyličtější, takže se tam odehrál piknik s ochutnávkou specialit napečených dámskou částí výpravy, není třeba litovat omylu, alespoň jsme všichni bohatší o vědomí, že lodě parkovaly nejen na místě natáčení. Po pikniku následoval přesun na skutečné místo natáčení, což potvrdila i místní pamětnice, nejdříve jen Lídě s rodinou a posléze se nerozpakovala se rozpovídat i na kameru, velice milá a příjemná dáma, kdo z nás by nechtěl mít její myšlení a vitalitu v tolika letech… Její svědectví je v bedně jednou pro vždy a místo natáčení je jasně a nezpochybnitelně potvrzeno místní pamětnicí.

         

Zastavení čtvrté - Doksany

V seriálu samozřejmě nejde o Doksany, ale Dolánky. Varhaníka Michálka tam Jan Zeman přijede vyslechnout a následně zatknout na jeho další štaci. Kostel je opravdu nádherný, přenádherný a obraz jednoho z nejvýznamnějších umělců té doby Petra Brandla to jen umocňuje. Tuto zastávku jsme plánovali jen jako malou zajížďku, nakonec nám shodou okolností bylo umožněno prohlédnout i interiér.

      

Poděkování platí především tamnímu průvodci, hnedle ze dvou důvodů. Prvním je to, že nás pustil s výpravou, kterou provázel do interiéru kostela, druhým pak to, že jsem měl dodnes za to, že seriálová postava Michálka s jeho vírou je hodně přitažená za vlasy, přesvědčil mne, že není vůbec přitažená za vlasy, skoro jsem čekal, kdy se zmíní o regenschorimJ. Nejvíce z nás narušoval jeho zanícený výklad malý Richard, kterému bylo naprosto, ale naprosto jedno, že je v kostele, navázal kontakt s jen o málo starší dívkou z výpravy a kostel nekostel, proháněli se oba mezi lavicemi. Chrám je to ovšem opravdu impozantní s jedním z nejkrásnějších barokních interiérů v naší zemi. Zde se rozloučil kolega Salaba (ten Kaunic ho ale prohání) a tak členové jeho posádky přesedli do vozu plukovníka Žitného.

         

Zastavení páté - Libochovice

Je opět vidět, jak tvůrci seriálu názvy lokací jen mírně upravovali, v seriálu šlo o zámek Litoňovice, kde skončil život Rudla Syřiště. Po příjezdu na místo měly přednost vyhladovělé žaludky, i přes piknik a pochoutky dam byla chuť na nějakej ten kousek masa. Restaurace u jelena není k mání, ale přejmenovali jsme si tak Zámecký Šenk Libochovice, kde jsme tedy poobědvali. Musíme smeknout, i na takové návaly jsou tam zařízeníJ a i hotovka byla k jídlu, i když já asi nejsem ten správný degustátor, já jím všechno, když mám hlad. Hodnotit mohu pivo, jako řidič jsem dal nealko a bylo ve správné teplotě a moc chutnalo. Malý Richard se opět projevil jako nejkomunikativnější člen našeho uskupení, žádná holka tentokrát v dohledu nebyla, tak se jal hned po obědě, počítám, že ty těstoviny ani nespořádal, navazovat kontakty s mini předsedou a jeho hračkami, chytrej klučina, ví, s kým se přátelit hned od mala.

        

        

Po obědě a bohužel také zaplacení škod (co jsme konzumovali) v restaurantu způsobených jsme se vydali k zámku, prohlédli místa, kde stál autobus, kde seděl na lavičce Honza Zeman a ředitel Jupitera a došlo k hlasování, zda prohlídka zámku ano či ne. Dopadlo to ve prospěch těch, kteří zámek chtěli vidět i zevnitř, odpůrci prohlídky zakotvili opět u jelena a vychutnávali tamní mok.

      

                                              

Ostatní se odebrali zakoupit lístky na prohlídku a zde je čekal šok. Koupil jeden, koupil druhý a paní pokladní říká: „že vím, kdo jste?“ Nechápavě jsme po sobě koukali a ona s klidem řekla, že ví, že jsme fanklub seriálu, že jí to avizoval manžel, který viděl plán trasy na našich stránkách. Co se na stránky nebo do diskuse napíše, nevidíme jen my, proto bych apeloval na některé, aby ubrali z oné rádo by vtipné ideologie, ne každý to chápe a jsem rád, že nás paní pokladní brala jako normální seskupení různorodých osob a ne jako komunistickou buňku a nerad bych se tohoto někdy dočkal. Zámek samotný je nádherný i z interiéru a ta hlavní komnata - beze slov. Jde o rokokový salonek, když jsme tam vešli, nastalo ono jemné mrazení, že jsem na místě činu, naštěstí plánované (modří vědí) se zdařilo, přes ono jemné mrazení ruka zůstala pevná, byť bez oka a jen odhadem. Paní průvodkyni patří poděkování, že nás upozornila výrazně na obé, jednak na okno, ze kterého slaňoval Rudla a hlavně za hlášku „a jsme tam, kde vás to nejvíce zajímá“. Tvořili jsme většinu skupiny a ti další zjevně nechápali. Filmaři byli důslední, záběr na lavičku v zámeckém parku je opravdu z rokokového salonku. Při žádostech o fotky na fóru mi v mailu přistálo něco, co rozhodně nebylo foceno v den našeho putování, protože ta stromková výzdoba tam na 100% nebyla, poděkování tedy patří anonymnímu zasilateli. A teď můžete čubrnět.

        

                                            

Nakonec jsme uskutečnili i organizovaný východ z prohlídky, což pro změnu nepochopila ani paní průvodkyně. Při koupí lístků bylo dohodnuto, že se po prohlídce stavíme v pokladně, zda nás pustí na zadní terasu, kde byl vyšetřován pád Rudolfa Syřiště (fakt hrozný, nebo mazlivý jméno), nebyla diskuse o tom, zda pustí, byl nám představen manžel paní pokladní, který nás tam dovedl a opět je vše nafoceno i nafilmováno. Ten pán byl nadupán vědomostmi o tom, jaký film se na zámku natáčel, pro místní plátek o tom totiž zrovna dopsal článek a asi i proto zabrousil na naše stránky, kam ho odklikl náš banner na serveru filmová místa. Jsem rád (jako pachatel), že se po letech ta spolupráce hmatatelně zhodnotila. Jak jsem sliboval, je nutno zmínit onen severní pól. V zámecké knihovně byla na stole kniha Nordpol – expedition, což vyvolalo evokaci na v úvodu zmíněnou hru dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909, také byl z Prahy, tedy z Österreich, což byl podtitul oné knihy Österreich – Ungarn.

                                                   

Zastavení šesté - Tursko

Následoval nejdelší přejezd na trase z Libochovic do Turska, nutno opět zmínit jízdu samotnou, vůz pana plukovníka nebyl po nájezdu na dálnici schopen se rozjet ani na stovku, aby to posléze z kopce rozparádil na udivujících 125 a předjel všechnyJ, páč nikdo takovej kvapík už ani nečekal. Utrpením pak byla jízda v závěsu, do kopce to nejede a z krátkého kopce trochu samospádem, z pohledu řidiče děs běs. Hlavně, že jsme na místo, kde byl hlavní hrdina lanařen na místo bezpečnostního technika JZD, dorazili v pořádku, nejdříve byl opět piknik,

     

abychom si následně prohlédli místo, kde se podobně jako v Libochovicích zastavil čas… jen ta okna již nejsou dřevěná, což nejvíc naštvalo dva lidi, pokladníka a místopředsedu, ne proto, že jsou okna již plastová, ale proto, že je nedodával ani jeden z nichJ. Rozdělení rolí na místě bylo učiněno a v červenci se bude konat filmování, aby byl rozšířen film „Náš seriál“, pokud to třeba paní Truhlářová brala trochu jako legraci? I kdyby se pro ni mělo dojet mimo Prahu, bylo toto myšleno naprosto vážně. Byli jsme již vlastně na dostřel Prahy a tak další cesta proběhla v pohodě.

         

Zastavení sedmé - Únětice

Zde se odehrál pohřeb Jiřího Hradce ve filmové Kateřinské hoře. Hřbitov je zde, úvodní záběr na kostel je z pohledu na obec Výsluní, nedaleko naší oblíbené Kadaně. Opětně se podařilo přesně lokalizovat místo, kde byla rakev s ostatky českého Jamese Bonda. Opětně proto, že někteří z nás tam byli tak dávno, že si to ani nepamatovali, takže bylo vše jasně určeno, tedy až na marginální názor Dr. Veselého, že závěrečné detaily nebyly na stejném místě. Byly, nebyly - dávno tomu a pátrat, kde leželo ono prkno? Není po čem pátrat, je to jen detail na prkno, jak je řečeno v díle Tatranské pastorale, pak se natočej ty ostatní pindy, ruka rvoucí trávu… a nechtěl bych hledat drn, kde ruka rve trávu. Dichtung und wahrheit… Na hřbitově mě potěšila skutečnost, že tam nikdo nekroutí historii a zahynuvší vojáci rudé armády zde mají svoji pěticípou hvězdu.

        

        

Zastavení osmé - Ekotechnické museum, Praha - Bubeneč

Tato neplánovaná zastávka byla náhradou za Roztoky, bylo to po cestě nás všech. Lapsus zde málem způsobil kritik všech dosavadních selhání řidičů. Ukrajinec s předností v jednom pruhu pouštěl, v druhém pruhu se přiřítila řidička a nebýt její skvělé reakce, vozy by se srazily… Tak to bývá, nejrozklepanější z tohoto byl ovšem kolega pokladník, který již seděl v tomto voze, než si u továrny pana Čadka zapálil, málem rozklepal cigaretu. U zmiňované továrny jsme se ujistili, že je záměrně natáčen pohled na skupinu milicionářů a na skupinu továrníka Čadka střihem, každá skupina je totiž naprosto jinde… Počasí již bylo takové zlověstné, dalo by se říci revoluční, což dodává fotkám krásný nádech. Potom jsme se již rozloučili a rozjeli každý směr domů, takže zase za rok na jaře...

                               

A co mě přimělo jarní putování pojmout jako ona zastavení? Zanícený výklad v Doksanech, kdy jedna socha zabrala cca šest minut. Snad to nevadíJ..