Když se mi po telefonu předminulý týden ozval pan Postránecký, že by rád využil mou nabídku vyzkoušet si některé zbraně na střelnici, cítil jsem v kostech, že to bude fajn výlet. Vzhledem k tomu, že z našeho klubu nikdo neměl čas, což je velká škoda, jsem nakonec jel jen Já (plukovník Žitný), kolega Elden a vzal jsem ještě letitou kamarádku Anetu. Abych hned zpočátku zamezil nějakým spekulacím některých našich kolegů a staré Žitné, která nemohla pochopit, že tak najednou musím do Kladna, tak Aneta je dnes známou akademickou malířkou, se kterou jsem se seznámil v autoškole ještě za komunistů. Vzal jsem jí jednak proto, že jsem jí to léta sliboval a také proto, že jsem jí umluvil, aby mi namalovala obraz s ideovým tématem: "Plk. Žitný mluví k pracujícímu lidu" (olej, plátno 2x1m), což mi nakonec se skřípěním zubů a pod nátlakem slíbila (nic není zadarmo). Umění musí do služeb pracujícího lidu, to se nedá nic dělat. Cesta probíhala celkem dobře až na drobnou maličkost, že jsem se cestou z Kladna do Libušína ztratil (pořád mi někdo telefonuje a já se pak nesoustředím na cestu. Po malé, asi 20 km zajížďce, jsme dorazili do Vinařic, minuli jsme náš starý dobrý Důl a po 2 km jsme byli u střelnice. Zbývalo ujet posledních 300m do kopce, rozbahněnou, klikatou a dešti vymletou cestou na střelnici. Oktávka to zvládla se ctí. Po chvíli dorazil svým vozem Wunder Pepi společně se svým 26letým synem (jak se později ukázalo znamenitým střelcem).

                                                             

Po krátkém přivítání následovala prohlídka a výběr zbraní. Z cca 120 kousků různých druhů a kalibrů, krátkých, dlouhých, automatických pušek, samopalů, bambitek, koltů různých velikostí a váhy, si naše pětičlenná skupina vybrala formou švédských stolů asi 20 kousků.

                             

Naše malířka, která kvér nikdy nedržela v ruce, si vybrala tu největší pistoli, která se tam našla. Měl by s ní problém podle mne i Arnold nebo Chuck. Říkal jsem jí, že pokud si vystřelí z tohohle, tak asi naposled. Její drobná ruka už nebude. Zlomí jí to zápěstí. V lepším případě bude moci malovat jen štětkou, kterou bude mít připevněnou na pahýl. Stejně mne neposlechla. Následovala asi 40 minutová instruktáž hlavního manažera, ve které jsme se mimo jiné dozvěděli, která zbraň si ve kterém filmu zahrála a která armáda či tajná služba měla zbraň ve svém arzenálu.

Pak následovala bezpečnostní instruktáž, doplněná praktickými radami, jakým způsobem je třeba přivázat manželku k terči, aby neutekla. Následovalo ještě varování, že nesprávná manipulace se zbraní může mít neblahé následky a pokud někoho trefíte třeba nechtěně do hlavy, bude mít zkažené celé odpoledne. Při instruktáži nešetřil podrobnostmi jako že mozek rozstříknutý po celé místnosti po čase ukrutně zapáchá, s čímž měl jako bývalý policista zřejmě zkušenosti.

                                         

Pak jsme šli k terčům. Shodou náhod si Wunder Pepi vybral 9 a kolega Elden tedy musel mít 11. Byl mezi nimi tedy rozdíl. Následovalo pak střílení z arzenálu, co jsme si vybrali a mladý Wunder Pepi udivoval majitele střelnice svou přesnou muškou.

                     

Střílení se hlavně zalíbilo naší malířce, byla z toho úplně unesená.

                                                                 

Pak následovalo ještě střílení z brokovnice, kde se osvědčila hlavně "pumpa". Plastové kanystry pod palbou cestovaly po stráni a byly za chvíli plné broků. Když jsme je pak vzali do ruky hezky chrastily jako nějaké dětské hračky. Mistrovi se vybavila nějaká vzpomínka z mládí, kde byl na honu a měl kolem pasu pověšené zastřelené sluky a bažanty. Měl to prý jako sukýnku. Teď mu uděláme sukýnku z prostřílených kanystrů.

                       

                                

Vzhledem k tomu že byla poměrně zima a následoval zlatý hřeb expedice a to výstřel z "Haničky", jak této krásce familiérně říkají, kterou museli připravit, následovala chvíle na horký čaj a kávu. Sedl jsem si s Mistrem, krátce jsem mu představil fanklub, ukázal nějaké fotky z Kuby, kde Wunder Pepi poznal nějaké členy štábu. Krátce zavzpomínal i na Šikmookého, který mu tam neustále připomínal nutnost, že se musí učit španělsky, aby měl otevřený celý svět. Protože tehdy měl práci v Čechách, byl na Kubě jen chvíli. Paní Sequensová mu umožnila narychlo navštívit místa, kdy byli před ním kolegové. Dokonce si půjčil koně a dostal se na místa, kam se normální člověk asi nedostane. Kubánští domorodci ho měli proto za Rusa a nepěkně na něj pokřikovali. Snažil se je uplatit československými cigaretami, které ve vlhkém podnebí Kuby chutnaly úplně jinak než v Čechách. V závěru rozhovoru jsem řekl, že jdeme na každé výročí úmrtí dát panu režisérovi a manželce kytku na hrob, a že tam nemají ani jméno. Na to mi odvětil, že si na tohle nepotrpí. Že chce být zpopelněn a jeho popel, aby byl rozptýlen kolem Ministerstva kultury:-). Myslím, že jsme s mistrem za jedno, že vše hodnotné bylo natočené do roku 1990. Ještě jeden jeho citát: "Dnes jen herce někam přivezou a pak se tam svlíknou".

Dopilo se a následoval výstřel z Haničky. Haničku si Mistr již zevrubně prohlížel.

                                                          

Výstřel z Hanky (jedna rána je normálně za 500 Kč) je hluboký umělecký zážitek - hlavně pro ty co stojí za. Kulka z ní prostřelí z přehledem 3 auta. Každý pak dostal jako suvenýr po výstřelu horkou nábojnici.

                                                         

Pak ještě následovalo nad plán střílení z nějakých poloautomatických pušek a z Kalašnikova. Umělcům se to totiž tak zalíbilo a nevěděli, kdy přestat. Naše malířka si vystřílela svojí porci 40 střel a ještě z Haničky a chtěla ještě, tak se se střelnicí domluvila na bártru, že jim namaluje obraz (netuším s jakou tématikou).

Pak už jsme se museli rozloučit, bylo už pět hodin odpoledne. Uteklo to hrozně rychle, přitom jsme začali ve 13:00. Následovalo klasické focení s celebritou a pak jsme se plni dojmů vraceli domů.

                                            

Zastřelte mě, jestli není pravda to, co jsem napsal:-).

                                                        

V závěru bych rád poděkoval panu majiteli NK Teamu za střílení a instruktorům za profesionálně lidský přístup. Věřím, že s NK Teamem bude i v budoucnu ta správná "družba".