Již uběhl nějaký ten čas, kdy jsme byli poprvé s fanklubem v Karlových Varech po místech natáčení (konkrétně čtyři roky), takže se nabízelo tuto akci zopakovat. A shodou okolností se to povedlo skoro na den přesně, jen o týden později. Slovo dalo slovo a přes diskuzní fórum se nás několik přihlásilo. Někteří z nás se účastnili minulého výletu, ale byli mezi námi i ti, kteří to měli jako premiéru. Je vždy lepší, když se výletu účastní někdo, kdo to ještě na místě "nezažil", tím pádem nás to nesvádí k tomu, abychom to odflákli a vše rychle oběhli. Ohledně ubytování jsme chtěli také změnu, takže proběhlo hledání vhodného penzionu. Výborně ho vybrala Blanka a předseda vše domluvil. Místo je to útulné, se vším komfortem a pohodlím, s ochotnými provozovatelkami a šikovným umístěním jako výchozí bod pro procházku městem. Kdo chce navštívit Karlovy Vary, ať hledá ubytování zde, v Penzionu 33

Původně byl tento výlet domlouván jako víkendová akce, ale proč nevyrazit do Varů už v pátek, když má člověk čas? Tuto možnost využili předsedovic a po vlastní ose pak Hanele. Počasí ale jakoby řeklo NE, v pátek do Varů nejezděte. Již dopoledne byly v Praze přeháňky, a když předsedovic vyrazili, tak to bylo směrem na západ horší a horší. I kvůli počasí jsme tak bez zastávky minuli zatáčku, kterou se řítí sanitka do Varů a je vidět na začátku dílu Kleště. Rovněž i místo u obce Žalmanov, kde Oktávka předjíždí psí autobus na cestě do Varů v devatenáctém díle zůstalo bez zastávky. Po cestě nám  samozřejmě vyhládlo, takže došlo na zastávku u jedné benzínové pumpy za Lubencem ve směru na Vary. Tato volba se rovněž ukázala jako skvělá, zdejší takřka domácí strava chutná opravdu výborně. Předseda neváhal a když se jelo do Varů, dal si gulášek s houskovým a karlovarským knedlíkem. Tohle místo si kvůli jídlu zasloužilo další návštěvu, ke které ještě došlo, viz. dále. Takže po dobrém obědě zbývalo do Varů už jen kousek. K penzionu jsme v pořádku dojeli a po prvním obhlédnutí a kontaktu se spolumajitelkou jsme se utvrdili v tom, že to byla dobrá volba. Vše bohužel kazil vytrvalý déšť. Ale i tak se předseda s rodinou po ubytování a chvilce oddechu vydal plnit plán, totiž navštívit nedaleký Bečovský zámek, kde se nachází známý relikviář Sv. Maura. Prohlídka stála opravdu za to, tento nádherný skvost je druhou největší památkou po korunovačních klenotech a stojí za to ho vidět. Po návratu zpět začal déšť podle předpovědi pomalu ustávat a večer již přestal úplně. Během odpoledne ještě úspěšně dorazila i Hanele, která si udělala soukromý výlet po městě a okolí, třeba na tuto pěknou vyhlídku, kde máte město jako na dlani. Tím pádem byla páteční skupina na místě kompletní.

                                                            

Sobotní ráno bylo již bez deště, jen se po kopcích válela mlha a zatím bylo oblačno. To se ale mělo během chvíle postupně měnit. Snídaně byla v ceně ubytování, takže se na ní sešli předsedovic i Hanele. K dispozici byla bohatá nabídka v podobě švédských stolů, od sladkostí až po uzeniny a sýry. Ochutnali jsme skoro od všeho, minipředseda kousl tu a tam, ale nakonec posnídal pískací lízátko, které dostal od milé paní z penzionu. Té jsme sdělili proč jsme vlastně ve Varech a ona obdivovala náš zájem. Takže při snídani jsme si moc pochutnali a nyní nastal čas čekat, až přijedou ostatní kolegové. První dorazila plzeňská sekce alias Lída s rodinou, kteří ve Varech nenocovali a přijeli jen na denní putování. Během chvíle pak přijel z Prahy i malej Míra s Olgou Halámkovou, takže vše nám parádně navazovalo a vycházelo podle představ. Mezitím co se ubytovávali, ostatní se přichystali k procházce a všichni jsme pak vyrazili na obhlídku míst natáčení. Poloha penzionu byla dobře zvolena, na kolonádu jsme to měli kousek cesty z kopce a byli jsme tak hned u známého vřídla.

                                            

Tady jsme si ujasnili cestu kudy všude půjdeme. Začali jsme tedy vřídlem, protože tohle místo nelze vynechat, byť se v seriálu nevyskytuje. Každý návštěvník města by měl přece ochutnat zdejší prameny s různou teplotou, které zde zurčí. Někdo měl vlastní kelímek, předseda zakoupil zdejší stylový pohárek s pítkem a motivem města a všichni se jali ochutnávat. To bylo něco pro minipředsedu, sosání pramene z keramického pítka se mu moc líbilo, hlavně spíš blbnutí s ním. Místo pití si probublával a měl z toho velkou švandu. Od pramenů v budově jsme vyrazili směrem k hotelu Thermal, volnou chůzí jsme obdivovali město a zrekonstruované domy.

                                     

                                            

I na zdejší kolonádě ústí několik pramenů, takže u každého následovalo zastavení a ochutnání. Pokud jde o místa natáčení, tak jsme postupně došli na Mlýnské nábřeží ke kolonádě, kde se procházela Inka s Bláhou alias Kulhánkem po tom, co ho poznala v divadle. Dále se po levé straně  nacházejí Lázně III., kde se u vchodu se schody domlouvá v díle Třetí housle dirigent Bříza s houslistou Hankem. Pokračovali jsme dále volnou chůzí, minipředseda lítal jak mohl, honil holuby a rodičové z toho byli trochu na nervy:-). Mezitím se ozval kolega Anglie, že dorazil na nádraží a jde nám naproti. Setkali jsme se u Sadové kolonády, kde ve filmu Vrchní prchni také probíhá honička po městě. Obecně si centrum města hodně zahrálo při této honičce a my jsme šli i ve stopách tohoto filmu. Nicméně byli jsme zde hlavně kvůli seriálu, proto jsme tedy zamířili do horní části města právě Sadovou ulicí, abychom se dostali do ulice Krále Jiřího, kde se toho točilo dost. Tímto směrem jsme nešli jen kvůli místům natáčení, ale i kvůli hladu, protože byl čas oběda a tenkrát se někteří z nás dobře najedli v restauraci Malé Versailles. Zamířili jsme nejdříve tam a opět jsme šli kolem jednoho místa natáčení, tentokrát z filmu Zítra vstanu a opařím se čajem. Křižovatka ulice Petra Velikého se objevila ve scéně, kdy Jan Bureš vybíhá z domu a běží pro doktora bydlícího naproti, aby zachránil jeho bratra Karla, který se dusí rohlíkem. Na stejném místě pak porazí náklaďák Ing. Bauera. Ale zpět k naší hladové partě. Usadili jsme se tedy ve "Versailles", najedli a napili a snažili se odpočívat. Počasí již bylo krásné, slunce svítilo a bylo teplo, prostě jako bychom si to objednali.

                      

                      

                      

Po obědě jsme tedy zamířili do kousek vzdálené ulice Krále Jiřího a okukovali jsme zdejší první místo, kam k sanatoriu přiváží v dílu Kleště sanitka obvázaného Bláhu. Dnes je zde vše samozřejmě poněkud upraveno, přestavěno, ale styčné body lze najít. Provedli jsme srovnání se seriálem na přenosném DVD a něco nafotili. Potom jsem šli ulicí dál a srovnávali místa tentokrát z dílu Třetí housle. Touto ulicí jel kočár s novomanžely a za ním tančící osoby. I tentokrát jsme měli štěstí a kočár zde zrovna projížděl. Došli jsme až k Obřadní síni, omrkli jsme i toto místo a srovnali se seriálem. Potom jsme se vrátili zpět na křižovatku ulic Krále Jiřího a Petra Velikého a nabrali směr dolů na kolonádu ulicí Zámecký vrch. Minipředseda již vykazoval známky vzteklosti z únavy, takže metodou cukru a biče neboli lízátka a zvýšeného hlasu nakonec usnul v kočáře. Uff, Hombre s Blankou si vydechli:-). Klesali jsme tedy ulicí a zastavili se na chvilku na zdejší bývalé vyhlídce, která je vidět ve Třetích houslích. Tady pátrají esenbáci po Pávlaskově Oktávce. Zábradlí zde již nahradila zídka a výhled zakrývají stromy, ale místo je to správné. Pak jsme postupně sešli až dolů k řece a po mostě na druhou stranu k Městskému divadlu.

                                                     

                                            

A opět tedy skok do dvanáctého dílu Kleště. Zde na Kulhánka alias Bláhu již čeká Inka, aby ho odhalila. Tady nás všechny překvapila Lída svou dokonalou připraveností, vytáhla skoro stejný světlý baloňák, který měla i Inka. Všichni jsme to ocenili a po nastavení místa, odkud přicházela, jsme udělali srovnávací foto. Nevadilo nám ani to, že na nás divně koukala pracovnice zdejší kavárny a přenosné DVD jsme postavili na smrdící popelnici. Po této scénce jsme ještě omrkli okolí divadla, uličku, kam chtěl zmizet Bláha a boční stranu divadla, kde pak došlo ke konfrontaci. Vyšli jsme i do kopce nahoru nad divadlo, odkud Igor Gregner záhlédl z vlásenkárny již ruku v ruce odcházející pár. Dnes je zdejší prostor již přestavěn, schody směrem dolů zde nejsou a prostor vyplňuje nový dům. Vrátili jsme se pak před divadlo a šli po levé straně dál.

                      

                      

                                          

U Grandhotelu Pupp jsme přešli na druhou stranu a obhlíželi i zdejší prostranství, kde ve Třetích houslích parkovala před cukrárnou Pavláskova Oktávka. Na rohu budovy jsme si přečetli ve vitríně i možnost dát si denní menu v restauraci. Cena samozřejmě přiměřená místu, za dob natáčení seriálu si uvedené čtyři chody mohl člověk dát za cenu minimálně o nulu na konci nižší:-). Dále jsme nyní šli po pravé straně řeky po Goetheho stezce, po levé straně se nachází budova Lázně I., kde byla seriálová Růžová lázeň s nastrčeným magnetofonem pod pohovkou. Budova je bohužel stále uzavřena a ve špatném stavu, nic se za ty čtyři roky, co jsme zde byli naposledy, nezměnilo. Šli jsme tedy dál, předseda upozornil, že na druhé straně v Mariánskolázeňské ulici se točily scény jedoucí Oktávky a vybíhajícího Mirka Stejskala z domu. Naše kroky ale mířili k Vile Mimóza, resp. ve skutečnosti Vila Margareta. Za chvilku jsme stáli před ní nebo spíše před jakýmsi bočním vchodem. Tady jsme si udělali menší piknik, protože Blanka s Olgou napekly dobroty a nyní na ně přišla chuť. Posedávali jsme tedy před vilou, nakukovali dovnitř, ale vstoupit na zahradu jsme si netroufli, byť vrata nebyla ničím jištěna. Sice se u budovy někdo pohyboval, ale asi jsme z dálky nepůsobili jako možní kupci, tak k nám nešel. Ano, tato vila je stále na prodej a bohužel vypadá trochu zpustle. Vlastnit by jí měla společnost Czech Casinos a pokud stále platí udávaná prodejní cena 250 miliónů, tak jí asi dlouho nikdo nekoupí. My jsme tedy akorát omrkli okolí, děti se zde proběhly a také posvačily.

                      

                                           

Pak jsme již nastoupili stejnou cestu zpět, na Goetheho stezce jsme ještě ochutnali zde vyvěrající pramen. Minipředsedovi se vrátila po vyspání energie a opět chtěl popíjet z lázeňského pohárku, přesně jako švihák lázeňský:-).

                                                                    

Pokračovali jsme tedy zpět, po břehu, kde jsme před tím nešli. Na jednom místě je zde v chodníku jakási zvonkohra, jedná se o nášlapné destičky, kde hlavně skáčí děti a vlastně tak "hrají". Skákala zde dvě děvčata a naši tři kluci si to tak zkusili jen velmi nesměle. Blížili jsme se pomalu opět k hlavnímu vřídlu a za chvíli jsme začali stoupat zpátky do kopce k penzionu. Trochu se objevovaly mraky, ale i kdyby začalo pršet, nám už by to nevadilo. Stihli jsme vše co jsme chtěli a počasí nám přálo.

                                                             

S vyplazenými jazyky jsme tedy stezkou Jeana De Carro vystoupali až k penzionu. Zde se již rozloučila plzeňská sekce, především malí kluci toho již měli dost a nabrali tak směr domů. My ostatní jsme si šli chvíli orazit na pokoje, v plánu ještě bylo večerní posezení v některé z blízkých hospůdek. Do víru večera již nevyrazila Blanka s minipředsedou, přeci jen mrňousovi je lépe na pokoji než v hospodě a taky by měl chodit dříve spát, kéž by:-). Zbytek tedy vyrazil směr restaurace Plzeňský pavilon, kterou jsme znali z minulé návštěvy Varů a byla celkem blízko. Jaké bylo ale naše nemilé překvapení, když jsme zjistili, že podnik je zavřený a je nyní adaptován na Smíchovský pavilon. Asi to chtělo změnu a místo Plzně to chtějí zkusit se Staropramenem. Uvidíme tedy příště, pivovarů na změnu názvu zbývá ještě dost. My jsme nicméně vyrazili cestou zpět a zvolili tak příjemnou restauraci kousek od penzionu, kde byla večer předtím Hanele, ale moc se jí tam nelíbilo. Nám se tam nakonec líbilo moc a zůstali jsme tam do pozdních večerních hodin ve společnosti dobrého jídla a pití. Všichni jsme pak jistě uléhali s pocitem uchození z procházky, ale i s pocitem, že se sobota povedla.

Neděle začala opět u společné snídaně a probírání včerejších zážitků. Minipředseda seděl aspoň chvíli způsobně v dětské stoličce a zkoušel něco posnídat. Stejně to ale skončilo u pískacího lízatka, ještěže jsme tam seděli sami a rušil tak jenom nás:-). Ujasnili jsme si ještě plán na nedělní dopoledne, chtěli jsme totiž stihnout ještě místo zvané Poštovní dvůr, kam přijíždí psí autobus v dílu Třetí housle. Dále pak navštívit i obci Kyselka, kde pracoval ing.Čadek v sodovkárně a místo u řeky Ohře, kde našli mrtvou paní Inku. Detaily jsme probrali i s paní majitelkou. Postupně jsme si všichni sbalili věci, opustili pokoje a rozloučili se s provozovatelkami. Opravdu se nám zde moc pěkně bydlelo. Nasedli jsme tedy do aut a vyrazili kousek za město do Poštovního dvora. Tady jsme si vše ověřili opět na přenosném DVD a jak zvenku tak zevnitř jsme porovnávali místa tehdy a teď. Nejspíš se nám podařilo najít i detail místa jedné scény, kterou vidíte níže. Opět jsme se tak přesvědčili, že to co vidíme v televizi nemusí navazovat na místo (i když to tak má být), kde se točilo v předešlém záběru. Scénku jsme pouštěli i zdejšímu domorodci, který tam zrovna uklízel a byl docela překvapen, že se zde vůbec seriál točil.

                      

Po skončení obhlídky následoval přesun do Kyselky. Vše jsme nechali na navigaci a ta nás vedla celkem originální cestou z kopce a do kopce, připadali jsme si jako někde vysoko v horách. Na místo jsme ale dorazili v pořádku a celkem s hrůzou jsme pozorovali, jak to zde nyní vypadá. Trochu jsme věděli, že jsou ty budovy v dezolátním stavu, ale tohle nás překvapilo. Sice již probíhá renovace bývalého lázeňského domu Stallburg, ale to by měl být teprve začátek. Všechny další budovy podél silnice u řeky jsou ohrazeny dřevěným plotem a v notně rozpadlém stavu. My jsme při kraji silnice zaparkovali a okukovali budovy alespoň zepředu. Někde byl dřevený plot, někde jen páska, ale zatlučená okna i dveře. Nakonec se nám podařilo najít místo, kde byl vchod na dvůr sodovkárny i se schody k bytu Čadkových. Krkolomně se nám podařilo vyfotit vnitřek skrz dřevěná prkna a o shodnosti místa jsme přesvědčeni. Na konci řady budov z jedné z nich ustí regulovatelný pramen, zřejmě jakási úlitba návštěvníkům, aby alespoň ochutnali to, co tady bylo dříve na denním pořádku. Někteří z nás tedy načepovali s sebou do lahví. Tím jsme vyčerpali možnosti místa a měli se k odjezdu. Jistě by zde šlo porušit předpisy a více budovy prozkoumat, ale to jsme neměli v plánu i kvůli zvýšenému riziku, že na nás něco spadne.

                      

                      

                                                                    

Nyní jsme ještě chtěli navštívit poslední místo natáčení, kterým je plac u řeky Ohře, kde v dílu Kleště našli tělo mrtvé paní Inky. Trochu s problémy jsme místo identifikovali na navigaci a vyrazili. Našli jsme ho pak již lehce, jedná se o vstup od silnice k řece Ohři. Tady nás čekalo těžké hledání a určování záběru kamery. Dnes je to tu upraveno a koryto řeky zúženo pro potřeby vodáků, ale hlavně v pozadí na kopci lze najít styčné body. Něco jsme tedy nafotili a pobavili se i tím, jak se jedna dvojice z party vodáků zrovna "udělala" a navíc neměla ani sud na věci, takže vše zmateně lovili po proudu. Druhou zajímavostí místa je to, že zde skoro nebyl signál mobilního telefonu. Místo je sice v lesích a kousek od Karlových Varů, ale asi dělají své zdejší kopce. I zde tedy naše obhlídka splnila svůj účel a tím jsme vyčerpali možnost návštěvy zdejších míst.

                                           

                                           

Jelikož jsme byli dvě posádky aut, prozatím jsme se rozloučili, ale s konstatováním, že se možná sejdeme na té pumpě, kterou jsem zmiňoval v úvodu vyprávění. Jednak byl čas k obědu a jednak hlavně malého Míru zlákala možnost dát si tam dle referencí pana předsedy výborné karlovarské knedlíky. Zhruba jsme si tedy ujasnili kde je to místo a rozjeli se každý vlastním tempem. Rychlejší posádka v autě malého Míry ještě na chvilku zastavila v zatáčce, kde u výjezdu z Varů má pomník legendární hokejový trenér Ivan Hlinka. Posádka pana předsedy zatím pokračovala dále a všichni jsme se pak sjeli na zmiňované benzínové pumpě s restaurací. Každý si vybral z bohaté nabídky dle vlastní chuti a opravdu jsme byli všichni spokojeni včetně malého Míry, který si dal svíčkovou právě s karlovarskými knedlíky. Takže kdo se chcete na cestě do Varů či z Varů výborně najíst, hledejte tuto benzínovou pumpu a nenechte se odradit trochu omšelým zevnějškem a neznačkovým názvem. Jakmile jsme se tedy výborně najedli, posádka pana předsedy se měla k odjezdu. Minipředseda byl totiž touto zastávkou vyrušen ze spánku, takže aby mohl zase spát, musel se vézt. Ještě jednou jsme se tedy rozloučili, poděkovali si za účast a popřáli si šťastnou cestu domů. Akce se tedy nadmíru povedla, viděli jsme mnoho míst natáčení a ostatní od ubytování po počasí se rovněž vydařilo. Do Karlových Varů jistě zase někdy vyrazíme.

Účastníci: Hombre, Blanka, Dominik, Hanele, Anglie, malej Míra, Olga Halámková, Lída s Michalem a synátory.