Třicet případů majora Zemana

Příběh legendárního seriálu a jeho hrdinů

                                                    

 

Miroslav Graclík, Václav Nekvapil

Vázaná, 480 stran včetně barevné přílohy

Doporučená MOC 299,- Kč

 

Seriál Československé televize natočený ve druhé polovině sedmdesátých let Třicet případů majora Zemana stále probouzí silné emoce jak u diváků, tak u svých tvůrců a protagonistů. Jeho hlavní představitel Vladimír Brabec zažil nevídanou vlnu popularity i odsouzení. Nyní seriál úspěšně reprízuje TV Barrandov a nakladatelství Omega vydá knihu, která přináší životní příběh příběh legendárního seriálu a jeho hrdinů doplněný řadou dosud nepublikovaných fotografií.

Osud legendárního a zároveň kontroverzního seriálu v sobě skrývá strhující příběh minulosti, se kterou se naše společnost dlouho vyrovnávala. Ačkoli byl po revoluci znovu vysílán až v roce 1999, jeho opětovné uvedení vyvolalo emoce a vášně v takové míře, jaké se to žádnému československému seriálu či filmu nepodařilo. A to i přesto, že Česká televize spolu s jeho reprízou uvedla sérii Třicet návratů – historické dokumenty dané doby. O oblibě Majora Zemana u diváků svědčí mnohdy rekordní sledovanost a také stálý okruh příznivců sdružených v jeho fanklubu.

Major Zeman zanechal v naší společnosti výraznou stopu. Není nic poutavějšího, než si přečíst, jako vznikalo celospolečenské stigma Vladimíra Brabce a zároveň sledovat majorův osud od počátečních úvah o natočení seriálu až po současnost. 

Téměř pětisetstránkovou výpravnou publikaci Třicet případů majora Zemana doplňují stovky fotografií z natáčení i z jeho zákulisí. Většina z nich je zveřejněna vůbec poprvé.

Třicet případů majora Zemana je třetím titulem z řady exkluzivních knih Edice Omega, která přináší příběhy našich populárních seriálů a filmů. První byla kniha o seriálu Žena za pultem a druhá byla věnována pohádce Tři oříšky pro Popelku. 

 

Ukázka z knihy: 

Kdo všechno měl být Zemanem

Dlouho nebylo jasno, kdo se zhostí hlavní mužské role v seriálu. Zprvu, ještě za dob autorského tandemu Šikl – Železný, se uvažovalo o slovenském herci Štefanu Kvietikovi. Jak už ale víme, nový režisér Zemana Jiří Sequens se proti Kvietikovi ostře postavil a ten nakonec roli odmítl. Sequens od začátku uvažoval o Radoslavu Brzobohatém. Ten byl v té době nesmírně populární a byl by pro ztvárnění kriminalisty ideální. Navíc s ním měl Sequens výbornou zkušenost ze svého slavného dramatu Atentát.

K velké smůle měl ale Brzobohatý v tu dobu od soudruhů stopku kvůli svému účinkování v komediálním dramatu Všichni dobří rodáci a Kachyňově psychologickém thrilleru Ucho. Brzobohatý zkrátka dostal nálepku nežádoucího a nebylo myslitelné, aby se objevil v hlavní roli tak důležitého opusu, který neskrýval politické ambice. Bylo proto nutné hledat nového představitele a tak se jeden čas uvažovalo o tom, že by hlavního hrdinu hrál Petr Kostka. Byly s ním dokonce natočeny kamerové zkoušky a jako kriminalista se zdál ideální. S původní autorskou dvojicí Šikl – Železný dokonce natáčel v roce 1970 seriál Rozsudek. Petr Kostka byl v té době také hodně obsazovaným hercem a měl seriálu zajistit patřičnou atraktivitu. Ani zde však nedošlo k realizaci a nakonec byla role svěřena Vladimíru Brabcovi, kterému už bylo čtyřicet let. 

Sequens ale na Brzobohatého »trpěl« a bylo mu moc dobře jasné, že pochroumaný filmově-kádrový profil by si mohl herec napravit účastí v seriálu a tak mu vydupal aspoň malou roli agenta Bláhy. Jenže... Oblíbený herec s ostře řezanými rysy a představitel tvrďáků se stal miláčkem diváků a ti si ho v netradiční roli záporáka oblíbili. Z provokatéra a agenta tajných služeb západu se stal sympatický zloduch. To nemohla přenést přes srdce celá řada schvalovacích pracovníků a jestliže Bláha v Honu na lišku odlétá za hranice státu, aby se v druhé desítce dílů vrátil, pak jen pro svou smrt. „Není možné, aby byl nepřítel státu diváky obdivován či dokonce oslavován,“ zuřila ideoložka a jedna ze schvalovacích instancí v Československé televizi, nám už dobře známá Dr. Milena Balášová. Bláha se měl původně objevit ve všech deseti dílech druhé série, ale v přepracované verzi scénáře ho stihla smrt rukou hlavního hrdiny už v pátém, respektive patnáctém díle. Mimochodem existuje zde jedna zajímavost, role, která Brzobohatému v očích tehdejších mocipánů tolik uškodila, totiž hlavní mužská role v trezorovém filmu Ucho, byla původně určená pro Vladimíra Brabce.

 

Brabec zůstal už navždy Zemanem

Hlavní role v seriálu nakonec připadla Vladimíru Brabcovi. To byl do té doby celkem neznámý herec, který za sebou měl sice řadu rolí a to jak na divadle, tak i ve filmu či v televizi, ale přesto zatím neměl štěstí na výraznou titulní roli, která by mu přinesla masovou popularitu. To se ale mělo brzy změnit. Vladimír Brabec byl v té době v angažmá Národního divadla a byl osloven z Československé televize, zda by neměl zájem o roli v nově připravovaném seriálu. „Přišel jsem k tomu ohromně jednoduše. Tak jako dnes, když mi někdo zatelefonuje, že pro mě má nabídku, tak i tenkrát mi zavolali z Československé televize z redakce brannosti a bezpečnosti,“ vzpomíná dnes po letech Vladimír Brabec. Nechal si vyložit o jakou roli jde a koho by měl hrát. Od první chvíle byl nápadem nadšen a moc se mu líbil. Vůbec si prý tehdy neuvědomoval, do jak náročného úkolu se pouští a později, když už se natáčecí mašinérie rozeběhla naplno, nemohl ze seriálu couvnout. A jak sám dnes říká, ani se mu nechtělo.

Vladimír Brabec se dodnes za roli majora Zemana nestydí a hlásí se k ní. I proto, že po pracovní stránce se nejednalo o vůbec špatnou příležitost. Pracovní kolektiv byl totiž složen z policistů, kriminalistů, odborníků, expertů a herečtí kolegové patřili ke špičce a výkvětu československého herectví. Totéž platilo i o režisérovi Jiřím Sequensovi, se kterým se prý Brabcovi spolupracovalo na výbornou. Pro herce šlo tedy o výbornou příležitost k realizování se po profesní stránce a tak hlavnímu představiteli nevadilo vstávat v šest hodin ráno a večer chodit domů kolem osmé. Tak to šlo den za dnem. Tato námaha ale byla vykompenzována vstřícným přístupem režisérovým. 

Vladimír Brabec byl totiž zkušeným hercem, i když ne tím nejslavnějším. Herecké řemeslo ale zvládal s fortelem starých bardů a když odcházel na plac, měl na svou postavu herecký názor. Díky tomu mohl od režiséra požadovat drobné změny ve scénáři, nebo zásahy do připravovaných scén tak, aby lépe vynikl charakter Honzy Zemana. Když režisér Sequens poznal, že změny, které Brabec požaduje nejsou jen brbláním hvězdičky s manýry, ale skutečně slouží k dobru celého seriálu, vycházel Brabcovi s jeho změnami vstříct. A to kolikrát šlo o zásahy, jenž poněkud umravňovaly politickou okázalost seriálu. 

Spolupráce na seriálu ale nebyla jen růžovou selankou, právě naopak. Kromě velké dřiny to Vladimíru Brabcovi přineslo i jeden nepříjemný vedlejší efekt. Jednou provždy si ho do paměti vryly miliony diváků jako majora Zemana a v jakékoliv jiné roli pro ně byl nestravitelný. Byl však několikrát varován předem a to i svými kolegy a kamarády. „Já byl tehdy rád, že jsem měl práci, ale je pravda, že už za bolševika mě ten seriál zničil. Strčili si mě do jednoho šuplete a nedostával jsem role, které bych normálně dostával a hrál, kdybych ho nedělal,“ mentoroval po letech Vladimír Brabec. Ten po majoru Zemanovi dostával jen nevýrazné roličky, například v pohádkách a to ještě těch televizních, filmaři na něj doslova zanevřeli. Byl až příliš spojený s jednou rolí. Stalo se mu tak to, co se děje hercům běžně i dnes, například v zámoří. Zkrátka když si diváci zvyknou na svého hrdinu v nějaké hlavní úloze, tak už jen velmi těžko snášejí pohled na to, hraje-li jinou úlohu. Totéž se stalo představitelům v populárním seriálu M*A*S*H*, Nemocnice Chicago Hope, nebo Přátelé. 

Kromě toho, že nedostával Brabec role, které by mu jinak náležely, byl u značné části národa v nelibosti, že ztvárnil hlavního hrdinu, který byl příkladným komunistou a ještě k tomu policajtem. To mu svého času nemohli odpustit pravicově orientovaní voliči, kterým vadilo, že se zapletl s komunistickým režimem. Situace se ale výrazně nezměnila ani po sametové revoluci v roce 1989, to byl zase v nemilosti u levicově orientovaných spoluobčanů, kterým vadilo, že se Brabec hrdě k seriálu nehlásí, a že podle různých nepravdivých fám, měl dostat za komunistů zdarma byt a údajně si žil jako prase v žitě. V očích komunistů vlastně zradil myšlenku, pro kterou horoval na filmovém plátně. Zkrátka hanobící anonymy si našly cestu do poštovní schránky známého herce za každého režimu.

Kdo ale na »svého majora« nedal dopustit, to byli řadoví policisté a příslušníci policejního sboru. Vladimíru Brabcovi se tak stávalo totéž, co ostatním jeho hereckým kolegům, kteří kdy ztvárnili roli, se kterou se mohl obyčejný člověk ztotožnit. Znát to bylo například při dopravních kontrolách, kdy se nesetkal s jedinou negativní reakcí. Policisté ho zkrátka brali jako jednoho z nich a pokutu třeba za rychlejší jízdu mu prostě odpustili. Žádnou jinou protekci nezaznamenával, i když měl svého zelináře a řezníka. „Jenže jsem za nimi nemohl ani zajít, když jsem byl většinu času na natáčení nebo v divadle. Chodila manželka a tu si se mnou nikdo nespojoval. Ovšemže, když jsem vyrazil na nákup já, dostal jsem podpultové tropické ovoce, lepší kousek masa,“ přiznává Brabec.

Co je paradoxní a zajímavé, tak přestože byl seriál ideologickou perlou tehdejšího režimu, Vladimír Brabec nebyl členem Komunistické strany Československa a dokonce na něj v tomto ohledu ani nebyly vyvíjené tlaky. A to bylo s podivem, nejen proto, že hrál v seriálu, který velebil komunistickou státní policii, ale i proto, že byl hercem Národního divadla, tedy výkladní skříně socialistického herectví. A aby toho nebylo málo, tak kromě výše popsaného dokonce Brabec absentoval v lednu 1977 při podpisu takzvané Anticharty, což bylo provolání československých výborů uměleckých svazů Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu a podepsali ho skoro všichni významní umělci té doby včetně Jana Wericha. Ne však Vladimír Brabec, ten byl v té době s kamarádem na rybách.

 

 

Rozhovor s Vladimírem Brabcem: 

Vy jste 10. května 1970 přežil leteckou havárii, pilotoval jste?

„Pro mě je tento den velice zvláštní. Vždycky na něj vzpomenu spíš, než na 15. květen, kdy mám narozeniny. Desátý květen je pro mě totiž symbolický hned z několika důvodů – předně 10. května 1924 se narodil můj starší bratr, 10. května 1970 jsem přežil leteckou havárii a 10. května 1975 jsem měl infarkt. Takže jak je květen krásný měsíc, tak já se ho do jisté míry bojím.“

 

Jak vůbec k té nehodě došlo?

„Chodil jsem létat na větroně do pražského aeroklubu. Ten den byl sice sychravý, ale mohlo se létat, vítr byl na 12. Přeškolovali jsme se z Blaníku na Šohaje, což byly typy větroňů. Šohaj byl v klubu jediný a byla nás tam celá parta, mimo jiné i Luděk Munzar. Když na mě přišla řada, tak jsem chytil silný vítr, což byla moje chyba. Snažil jsem se s letadlem pozvolna točit 180 stupňů, abych se vrátil nad letiště, ale vítr mě vzal takovým fofrem, že jsem začal padat k zemi po křídle. Chvíli jsem s tím zápasil a měl jít na třetí otočku, ale už jsem byl tak nízko, že jsem měl před sebou jen stožáry. Kdybych si to trošku přizvednul, tak jsem mohl ty stožáry přeskočit a přistát do pole, ale udělal jsem chybu a snažil se letoun otočit. Neovládl jsem letoun, přerazil stožáry a skončil v takové zahradě. Při dopadu jsem urazil křídlo a zlomil trup, zkrátka letadlo na odpis. Navíc jsem nemohl vystoupit ven, protože nade mnou byla rozkvetlá švestka, jejíž větev pružila a blokovala kokpit. Naštěstí se mi nic nestalo, ale hrozně jsem se styděl a nějakou dobu jsem na to letiště pak ani nechodil.“

 

Kdy jste letěl naposledy?

„Já létám pořád, ale bohužel už nemohu sám, musím vždycky s někým. Ale do roku 2002 jsem létal i na ultralehkých letadlech.“

 

Na prknech Národního divadla jste si zlomil nohu, jak k tomu došlo?

„Stalo se to v roce 1975 v představení Zkrocení zlé ženy. Bolelo mě v kotníku, ale dohrál jsem představení a potom jsem se nějak podél zdi dokulhal na Václavské náměstí. Pak to ale začalo otékat a cítil jsem, jak mi v tom tepe, tak jsem jel k doktorovi, který mi to srovnal, dal do sádry a já zůstal doma na nemocenské. Byly na mě ale ze všech stran tlaky kdy a jestli se vrátím. Studovaly se totiž nové inscenace, byl tu dabing, televize, rádio a já musel všechny tyto věci odříkávat. Z divadla mi ale neustále volali až jsem 10. května řekl, že přijdu. Podle rad lékaře jsem si tu nohu pořádně stáhnul obinadlem a šel jsem hrát. Bez jakékoliv přípravy, po volných dnech, kdy jsem se jen povaloval na kanapi, jedl, pil, kouřil a byl bez pohybu. Samozřejmě, srdce ten nápor nevydrželo a já dostal poměrně těžký infarkt. Muselo se rušit představení, lidé šli domů a mě odvezli do nemocnice Na Františku.“

 

Po infarktu jste nakonec z Národního divadla odešel. V tu dobu jste už ale natáčel Třicet případů majora Zemana, nepanovaly obavy, zda budete schopný seriál dokončit?

„Samozřejmě. Měli jsme roztočené první tři díly a policajti najednou nevěděli, co se mnou bude. Jinak z Národního divadla jsem odešel i kvůli tomu, protože tehdejší pan ředitel byl žárlivý a blbý. Ale udělal jsem dobře, protože policajti se o mě dobře starali, jelikož tady měli hrdinu, tak jim samozřejmě záleželo na tom, aby se to dotočilo až dokonce.“

 

Na prkna Zlaté kapličky jste se pak vrátil v roce 1981 a vydržel jste tam až do konce roku 1993, proč jste pak odešel?

„Odešel jsem rok před penzí. Nesnesl jsem se s tehdejším panem šéfem a přestalo se mi tam líbit, ať už šlo o repertoár, který se připravoval, nebo to, jak se tam chovali k lidem, kteří odcházeli a co za lidi tam přicházelo. Zkrátka se mi tam už nelíbilo.“

 

Šel jste hostovat do Hudebního divadla v Karlíně a objevoval jste se i v muzikálech Divadla Broadway. Byly pěvecké role to, k čemu jste tíhl díky své zkušenosti z dětství, kdy jste zpíval v Kühnově dětském sboru?

„To se dá těžko říct. Na Kühnův dětský sbor ale vzpomínám rád, ovšem zpíval jsem v něm jako malý kluk a jen chvilku. Jinak ale neumím ani notu, všechno jsem musel oddřít s dirigentem a odposlouchat. Nejdřív jsem měl trému před každým párem not, který se mi v roli objevil, ale nakonec jsem s tou svou drzostí dosáhl i na velké role.“

 

Vaší velkou devizou je po celý život sametový hlas s charakteristickým tembrem, jak jste si vlastně našel cestu do dabingu?

„O hlasu a tembru toho moc nevím. Často to ale od lidí slýchám. Já sám ale svůj hlas při poslechu vnímám jako něco cizího, protože člověk se slyší jinak. Do dabingu jsem se dostal v jeho začátcích. Na rozdíl od dnešních dob, kdy všemu výrazně pomáhá technika, tak tehdy to bylo všechno v plenkách. Například film jsme namlouvali po krátkých, třeba dvacetivteřinových úsecích, které jsme dokola opakovali, dokud to nebylo ono. Teprve potom se pásek se zvukovou stopou vzal a přidal se k filmu a pak se jalo zase dál. Byla to mravenčí práce. Dnes je technika a počítače na takové úrovni, o jaké se nám ani nesnilo. Jednu z prvních věcí, kterou jsem daboval byla postava policisty ve filmu Zlaté věže. Učil jsem se od starších kolegů, například přímo vedle mě stál na natáčení Oldřich Nový.“

 

Vaším hlasem hovoří celá řada zahraničních hvězd jako například Jack Lemmon, Harry Morgan, Sean Connery, Leslie Nielsena, Anthony Hopkins nebo Donald Sutherland. Setkal jste se někdy s někým z nich?

„Ještě jich vám v tom výčtu dost chybí, například Marcello Mastroianni. A s tím jsem se dokonce osobně setkal. Byla to obrovská náhoda. V nové budově Národního divadla jsem zkoušeli Věc Makropulos a nějaký úředníček za mnou po zkoušce přišel a povídá: ,Vladimíre, pojďte nahoru, máme tady Marcella Mastroianiho, my bychom chtěli, abyste si spolu promluvili.‘ Nejdřív jsem si myslel, jestli není apríl, protože mi to připadalo jako vtip. Šel jsem s ním do klubu a když jsem se rozhlédl, tak jsem tam skutečně viděl Marcella s jednou dámou, překladatelkou. Tak jsem si dvakrát třikrát vydechl a šel se seznámit. On chlap, já chlap, o čem si můžou dva chlapi povídat? Buď o ženských, nebo o herectví. Tak jsme si povídali o herectví. Tu druhou polovinu jsem nechal na něm, což jsem se dozvěděl až druhý den po jeho odletu, jak pěkně protáhnul Prahu. Bohužel, tenkrát se málo fotografovalo, takže z tohoto setkání nemám žádný snímek a zbyla mi jenom vzpomínka. On byl opravdu jediným živoucím představitelem, kterého jsem daboval a setkal se s ním. Od Jacka Lemmona mám ještě podepsanou fotografii. Žádné ženské herečce jsem nikdy nepsal, ale on se mi líbil tak, že jsem si řekl, že mu zkusím napsat. Za čtrnáct dní jsem měl jeho fotografii i dopis.“

 

Ve filmu jste často hrál malé a střední postavy, nepřišlo vám to někdy líto, že těch titulních tolik nebylo? 

„Herec by měl rád zkusit hrát všechno. A k tomu patří samozřejmě i velké role. Ale my mladší jsme spíš dělali konkurzy, i když už bylo dopředu jasné, kdo tu roli dostane, ale konkurzy se udělat musely. Tak jsme tam chodili, vydělali jsme si těch 150 korun konkurzného a bylo to odbyté. Nicméně touha zahrát si velkou roli, zůstala. První velkou roli jsem dostal od pana režiséra Kršky, který dělal režiséra v dabingu a při jedné příležitosti řekl, že by chtěl, abych hrál v Posledním životě Casanovy šlechtice. To byla tehdy pro mě jedna z největších rolí. Teprve potom po nějaké době to přišlo. Měl jsem velkou touhu hrát roli detektiva, protože toho jsem hrál naprosto minimálně i v televizi a dostal jsem prvních deset případů majora Zemana. Z toho jsem byl nadšený.“

 

Jak se vám hrají záporné postavy? Například v pohádce Z pekla štěstí 1 a 2 jste hrál zlého krále.

„Myslím si, že můj ksicht, který je velice optimistický, tak jeho druhá tvář, je pro mě zajímavější. Je to výzva, že to dokážu. Nepotřebuji mít na obličeji rýpance, jizvy a rozříznuté šrámy, stačí to mít jenom v očích. Zloba, ledový klid, chladné rozhodování... Teď zrovna na něčem podobném pracuji v novém snímku, ale ještě o tom nemohu víc hovořit. Těší mě to, protože si myslím, že je to ohromně potřebné.“

 

Jak se dnes díváte na fenomén tzv. nekonečných televizních seriálů? Sám jste účinkoval v Ulici, nebo Vyprávěj. Jak moc velký je to rozdíl oproti normálním, třeba třináctidílným seriálům, ve kterých jste také účinkoval?

„Já jsem ještě vycvičený neseriálovými rolemi. Samozřejmě, že jsem jich pár dělal, ale jenom pár. Nekonečným seriálům nemohu porozumět, to sem přišlo z jiného světa. Ale podívejte se na to takhle – být neustále v jednom filmu, dělat neustále jednu roli, to by mě připadalo dost, dost a ještě jednou dost nudné a trapné. Nemluvě o tom, že už jenom proto, že herec si chce zahrát něco jiného a chce si vyzkoušet jaké jiné síly má. Také si potřebuje zlámat vaz na něčem jiném. Takže já k seriálům nemám žádný zvláštní vztah.“

 

Od roku 1979 jste učil několik let na pražské Státní konzervatoři, proč jste toho pak nechal?

„Bralo mi to nervy a už jsem to nevydržel. To byl jeden z hlavních důvodů, pak mi do toho ještě možná přišla nějaká práce, ale hlavně jsem na to neměl nervy. Ono je krásné sledovat během těch čtyř let děcko, které je v gymnaziálních letech a něco se z něj tvoří a vy odkrýváte jeho talent. Potom se tam ale objeví také někdo, kdo je nebetyčný rošťák a naprosto nedisciplinovaný člověk. Mě se za ty čtyři roky takhle staly dvě věci, kdy jsem musel říct ne a musel jsem to obhájit. Jedna dívka toho zanechala zcela po právu, rozuměla mi a udělala dobře, protože dnes se šťastně živí něčím úplně jiným. Druhým případem byl jeden kolega. Ten dvakrát přišel na konzervatoř, mezitím si udělal vojnu a nakonec jsem o něm ztratil ponětí. Před třemi lety se ke mně ale nečekaně přihlásil na nějaké akci. Dnes, když ho sleduji, tak si říkám, že je báječný. Až tam musí někdy herec dospět, aby si našel svoje místo. Byl to ale mimořádně neuspořádaný a nedisciplinovaný člověk, který nechodil do hodin, nespolupracoval se skupinou a tak musel dostat výpověď. Ale dospěl, vypracoval se a dnes dělá to, co si kdysi myslel, že dělat chce.“

 

Jak jste se vůbec dostal k majoru Zemanovi?

„To je docela jednoduché, zavolali mi z redakce Brannosti a bezpečnosti Československé televize, že se pro mě mají nabídku. Když mi vyložili o co jde, tak jsem si říkal, že to je ohromné a krásné. Když se to potom rozjelo, tak už nebylo úniku a abych pravdu řekl, tak se mi ani nechtělo uniknout, protože ta práce byla skvělá, lidé okolo ohromní, režisér báječný a rozuměli jsme si. Já byl jak ryba ve vodě, i když to byla dřina. Denně jsem vstával v šest ráno, abych se vrátil v osm hodin večer domů ze šichty a znovu se učil na druhý den. Když jsem nastudoval scénář, tak jsem mohl požadovat určité změny, nebo vypuštění určitých věcí. Vždy tomu ale předcházela konzultace s režisérem, kterému jsem to musel zdůvodnit. On mi kupodivu v devadesáti procentech případů vyhověl a já byl rád. A škrtali jsme věci, o kterých by se dnes moc dobře nepsalo. Typickým byl například rok 1968, kdy jsem se jich ptal: ,A co s tím chcete dělat, to chcete, abych vítal tanky s kyticí v ruce?‘ Odpověděli mi, že to mají vymyšlené úplně jinak, ať se nebojím. Nakonec to šoupli do toho svého prostředí, tak jako se to dělo v jiných úřadech a podnicích. Nám tím spadl kámen ze srdce, protože to bylo to nejjednodušší co se dalo v roce 1968 udělat a on v tom seriálu odplynul.“

 

Napadlo vás tenkrát, že vás ta role profesně zničí?

„Když bylo hotových asi prvních osm dílů, potkal jsem Františka Filipa a Láďu Opletala, mé staré dobré kamarády a měli jsme chvilinku čas, tak jsme si popovídali. Dodnes si z toho rozhovoru pamatuji větu: ,Vláďo, ten seriál tě zničí.‘ Já byl tehdy rád, že jsem měl práci, ale je pravda, že už za bolševika mě ten seriál zničil. Strčili si mě do jednoho šuplete a nedostával jsem role, které bych normálně dostával a hrál, kdybych ho nedělal. Ještě tak pohádku, tu jsem dostal, tam to šlo. Ve filmu jsem si ale nezahrál a televize mě nebrala. Zkrátka jsem dostával do držky od pravičáků, kteří mi nadávali, že sloužím bolševikům. A pozor, přišla revoluce a bylo to to samé, jen v opačném gardu. Ty hanobící listy a podobně jsem dostával zase od tvrdých levičáků, že jsem kurva, že jsem zradil, že jsem dostal zadarmo byt a spousty dalších nesmyslů. To se všechno přehnalo a teď je, zaplať pánbůh, klid. Dnes občas přijde malá role a já jsem za ni rád, protože velkou roli bych už ani nemohl. Svou práci si odvedu a je mi to příjemné. Čili ano, byl jsem a ještě stále jsem za tento seriál bit.“

 

Honza Zeman vás dostal do určité škatulky, ale pomohl vám někdy, třeba při kontaktu s  dopravní policií?

„Ale to víte že ano. Stejně jako jiní kolegové, kteří natáčeli něco z prostředí, se kterým se mohli lidé ztotožnit. Například když došlo na běžnou dopravní kontrolu, tak jsem byl ušetřen a pustili mě, když mě poznali.“

 

Když jste se stal tváří policistů, nebyly na vás tlaky, aby jste vstoupil do KSČ?

„Ne, až jsem se sám divil. Nebyly na mě tlaky ani v Národním divadle, kde jsem byl dlouho a čekal jsem kdy to přijde. Kolikrát jsem se ženy ptal: ,Co já jim řeknu, až za mnou přijdou s tím, abych vstoupil? Že nemůžu, že jsem unavený, nebo že jsem do toho nedorost?‘ Nevím, co bych udělal. Ale nepřišli. Dělal jsem Zemana, nikdo za mnou nepřišel. Čili já jsem čistý. Je to až neuvěřitelné, protože navíc nemám ani podepsanou antichartu! Jel jsem tenkrát s kamarádem na ryby. Jednou jsem byl na nějakém představení a byla tam jistá vládní delegace, seděl jsem vedle toho hajzla, já mu nemůžu říct jinak, Müllera a vedle mě seděl ministr kultury Klusák. A z toho Müllera strašně táhl chlast, byl ožralý: a říkal: ,Já stejně vím, že jsi tu antichartu nepodepsal, neboj se, však si to ještě vyřídíme.‘ A tohle mi řekl v průběhu asi osmi minut čtyřikrát, tak jsem se obrátil na levou stranu k ministrovi a říkám mu: ,Já mu dám do držky...‘ A Klusák mi odpověděl: ,Vyser se na něj Brabče, on je vožralej.‘ Veliká státnická slova to tenkrát byla.“ (smích)

 

Jak dlouho jste ženatý?

„S mojí ženou jsme spolu skoro šedesát let. Máme dvě děti, dcera je herečka, chlapec dělal režii a teď má na starost něco v reklamě. Mám čtyři vnoučata.“

Sledujete dceřinu hereckou kariéru?

„Sleduji, ale ona není herečkou, která by se dostala do toho hereckého ranku. Chtěla budovat kapitalismus, tak odjela ve svém hereckém rozkvětu z Prahy a zůstala na venkovském statku. Potom to tam nějak nevyšlo a musela se vrátit do Prahy. A teď začal její život znovu a začal se znovu utvářet a znovu začala do toho vnikat, ale ta lokomotiva už ujela. Tak tak naskočila do posledních dveří v posledním vagonu. Je ale rozumná a vedle herectví se ještě zaučuje v jednom podniku, aby měla jistou práci a zaměstnání a herectví spíš jen jako vedlejší.“

Jak dlouho už nekouříte?

„Po prvním infarktu v roce 1975 jsem nekouřil dlouho. Až do těch rizikových let do roku 1989, jenomže to byly takové nervy, kdy jsme byli všichni v divadlech a dělali revoluci, tak tam jsem začal kouřit. To jsem neodolal, fackoval bych se. Ale za tři roky jsem toho nechal, jako když bičem utne. Jak mi to tenkrát poprvé dalo takovou práci, tak podruhé to šlo rychle. Stačilo se rozhodnout a nekouřil jsem.“

 

 

Z rozhovoru s Reginou Rázlovou: 

Mezi vaše nejznámější role patří krásná manekýna, která se promění v československou špionku emigrující do Německa v kontroverzním seriálu Třicet případů majora Zemana. Jak na ni vzpomínáte?

„Moc ráda. Já jsem ten seriál měla moc ráda a líbil se mi. Jsem ctitel kriminálních a detektivních příběhů nejen v literatuře, ale i ve filmu a v televizi. Myslím, že Major Zeman je moc dobře natočený a že přežije strašně dlouho. Je v něm vidět poctivá a dokonalá filmařina a dobré herecké výkony. Dnes, když už všichni u nás můžeme již tolik let sledovat ty americké příšernosti, lidé se rádi koukají na české filmy. Vždyť se podívejte na klasickou černobílou detektivku jakou má v televizi úžasnou sledovanost! Už jsme se zkrátka všichni nasytili amerických příběhů a chceme se koukat na české filmy a seriály.“

 

Měla jste za sebe před kamerou dubléra?

„Jen jednou, právě v Zemanovi, jenže nikoli na scénu v moři. To nás tehdy s Jiřím Holým nechal režisér Jiří Sequens opravdu topit se v ledovém Baltském moři, které mělo asi deset stupňů. Do vody nás hodili v oblečení, které se ihned nacucalo a táhlo nás ke dnu. No a než se k nám po stopnutí kamery dostali potápěči, aby nás zachránili, byli jsme téměř polomrtví. Z Německa mě tenkrát vezli přímou cestou do Prahy na operační sál... Naštěstí jsem se pak už nikdy netopila. Jen mě škrtili.“

 

Vraťme se k tomu dublérovi...

„Režisér Sequens chtěl, abych vyskočila z jedoucího auta, ale tak, abych si nejen neublížila, ale zůstala i krásná a mohli jsme dál pokračovat v natáčení. Na výskok z auta mě tedy zastoupil kaskadér, jenže pak jsem se stejně musela v dané scéně rozběhnout a skočit na beton šipku sama. Rozběhla jsem se tedy a skočila! Bohužel se ukázalo, že si pan režisér moc nepomohl, krev mi z loktů, kolen i brady crčela stejně.“